Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVII

Téhož dne pozdě odpoledne stál „starý kníže“, strýc obou páterů Mateřovských, vysoký, hubený stařec, bez paruky, dlouhých bílých vlasů, prostřed klenuté, vybílené jizby, jež byla v přízemí nevysokého domu v uličce proti jezovitské koleji u sv. Klimenta, a volal přísně, velitelsky, hlavu vzhůru:

„Matěji! Matěji!“

Matěj se však neozval.

Teprve když stařec ostřeji to jméno vyrazil, ba již vykřikl a pěstí uhodil do stolu, otevřely se dveře a nechutě, krče se, vešel Matěj, drobný šedesátník, prostovlasý, v kazajce, v tmavých punčochách a v hrubých střevících.

„Starý kníže“, hned jak se ukázala šedivá hlava sluhova, ještě více se napřímil, ruce do boků, a okamžik se díval zpod víček hrdě a přísně na Matěje.

„Proč jsi hned nepřišel?“

„Neslyšel jsem, urozený pane.“

„Žádný urozený. Zas už se ti to plete? Pořád ještě nevíš, u koho jsi? Žádné urozený, ale Jasnosti. Nevíš-li, že to poroučí starý kníže, že ke mně přijel ambasador vysoce slavné Republiky benátské, šestima přijel, laufři před kočárem a vpravo vlevo hajduci v červených kašketech, frňousy pod nosem?“

„Co poroučíte, Jasnosti?“

„Klobouk, kabát, plášť.“

„Všecko je v truhle.“

„Otevři.“

„Co s kabátem a kloboukem?“

„Hlupáku, hulváte, půjdu ven, chci se podívat do města. Podej kabát, a hned, a kord, ten stříbrný.“

„Všecko je prosím zavřeno.“

„Máš klíč, otevři!“

„Nesmím otevřít.“

„Ty že nesmíš otevřít? Nechceš, nechce se ti, lenochu. Hned otevři.“

„Nesmím,“ opakoval Matěj už zastrašený, ne tuze rozhodně.

„Tedy si otevru sám. Dej mně klíč!“

„Taky nesmím.“

„Že nesmíš?“ vykřikl stařec a už byl prudkým krokem u něho a popadl jej u hrdla za kamizolu.

Sluha, jemuž obličej zrudl, chtěl se vyškubnout, „starý kníže“ však, všechen zsinalý, držel jej hubenýma, kostnatýma rukama, třásl jím a lál mu. Matěj se kroutil, vzpíral, aby se vymkl, ale stařec ho svíral jako v kleštích. Znenadání však pomoc. P. Mateřovský v černé sutaně a v černém širokém klobouku vstoupil. Byl z obou Mateřovských mladší, sem do Prahy dostal se před nedávným časem z Hradce nad Labem. Za tu krátkou dobu zjednal si nemalou vážnost „starého knížete“, svého strýce, jenž se ho, „hradeckého“, jak mu říkal, teď už více bál nežli synovce pražského.

„Pane strejče!“ přísně zvolal Mateřovský hned ve dveřích. Byl tím výjevem tak překvapen, že zapomněl smeknout. Starý strýc ihned pustil Matěje; ruce mu klesly bez vlády k hubeným stehnům. Jako prve poroučel s grandezzou a přísně, tak nyní udýchán, plaše jako přistižený školák pohlédl po synovci, zamžikal očima a mlčel. „Starý kníže“ byl pojednou vetchým, ustrašeným starcem.

P. Mateřovskému se kabonila krevnatá tvář, husté černé obočí jakoby dva široké oblouky uhlem namalované se stáhlo; zavřel hned za sebou dveře a přísně se optal Matěje, co se stalo.

„Urozený pán chtěl, abych mu dal kabát, klobouk –“

„A kord, ne-li,“ doplnil ostře jezovita. „A nač?“

„Urozený pán chtěl do města.“

„A snad do vinic,“ Mateřovský zase tím tónem, (...)

(......)