Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVIII

Nad vinicemi ve svazích a v úpatí Žižkova rozléhalo se troubení. Prosté fanfáry tam hlaholily, oznamujíce, že konec díla. Zněly tam i níže na Špitálsku ve vinicích, které se tu ještě zachovaly; byloť jich tam mnoho vysekáno, když před devíti lety se zakládala nová silnice od Špitálské brány.

Slunce již zapadlo. Vinaři, kteří od časného rána osečkovali réví přes tyčky přerostlé nebo okopávali vinné keře, toho roku potřetí a naposled, ubírali se domů, většinou do blízkých vesnic. Kráčeli vinicemi jednotlivě i celými řadami; místem bylo vidět nad révím jen jejich hlavy a ramena, místem se v něm na okamžik tratili, až opět prokmitly zelenem jejich slaměné klobouky, osmahlé tváře, zabělaly se košile; tu tam zahořela červená kamizola, tu tam zableskla se lopata nebo motyka na rameni, až zhaslo vše a zůstala všude, ve svazích i v úpatích, jednolitá temná zeleň „vinného lesa“ bez odstínů.

Potůčky dělníků srážely se před viničnými vraty a brankami v hloučky, jež se tratily na cestě a stezkách ku Praze, do vesnic, k přívozu. Troubení ztichlo, vinice opuštěné; z nich čněly boudy s lisem, tu bělavé, zděné, tu tmavší, dřevěné, a sem tam lusthauz, většinou prostý, prkenný pod šindelovou střechou, nebo výstavnější jako Březinův, jenž vysoko na terase nejdéle se probělával v posledním světle hasnoucího dne. Na vinici Kantůrce, poslední z žižkovských, temněl ovocný sad na dole v úpatí, temnělo réví ve svahu i starý košatý buk, jenž byl mezník, nahoře v koutě vinice. Hradbu či plot měla na obou svých kratších stranách a na jedné delší, bočné, k severu. Na druhé, jižní, táhl se od dotčeného buku svahem dolů starý, sešlý příkop, dělící Kantůrku od sousední vinice. Prostřed Kantůrky ve svahu stála dřevěná bouda s lisem.

Vrata dole v hradbě zavřena, na sadě a výše po vinici ticho, nikde člověka. Jen u starého příkopu zarostlého travou a bejlím, nad nímž tu tam černal se šípkový rozlezlý keř, seděl mladý vinař pod jívovým houštím. Byl tu na stráži.

Viděl dolu k vratům a k sadu, viděl do sousední vinice a dobře také na boudu. Srpnový večer byl vlahý, bez větru. Ticho v réví, v křovinách i nahoře v starém buku.

U viničné boudy pod nevelkým přístřeškem černalo se několik prázdných sudů a koše a nůše na nich; jiné sudy vnitř boudy u hrubého dřevěného lisu, jakož i kádě, kadečky, kbelíky a džbery. Od vchodu nalevo přepažená nevelká komora s nízkými dveřmi. Náčiní i lis splývaly v hustém šeru; mělať všecka ta místnost jen dvě nevelká okna. A venku již pozdní večer, nebe zaklopené, bez hvězd a měsíce.

Dvířka komory se otevřela; zardělé světlo kahanu, jejž držel v ruce starý vinař, bez klobouku, bez kazajky, proskočilo prostornou boudou, po lisu a nádobách; zároveň zamíhaly se za nimi vysoké stíny a v koutech zhoustla černá tma. Vinař šedých vlasů postavil kahan na zem a odvalil dva prázdné sudy na sobě stojící. Úzká ulička se za nimi otevřela, vedoucí mezi ostatními sudy k lisu. Vinař vzav kahan, prosoukal se jí a zmizel za lisem; záhy se (...)

(......)