Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIX

Paní Březinová odebrala se toho dne záhy po večeři do svého pokoje a Jiří také. Helenka pak pomáhala uklízet. Pracovala chvatně, pospíchala, lekla se však, když stará kuchařka jí připomenula, že dnes už dost, aby si šla. Když vstoupila do své světničky a pohleděla na tmavou houštinu za zahrádkou a na stoh dubového klestí, černající se u plotu vinice, vzpomněla se strachem, že tam snad už stojí Tomáš. Kdyby věděl – Zakolísala ve svém odhodlání, ale hned se odvrátila od okna, ke dveřím zašla. Jiří čeká, a slíbila mu, že přijde.

Rychle vykročila na verandu. Vnitřní zima ji roztřásla. Vychýlila se, upírala zrak k Jiříkovým oknům v přízemí. Byla osvětlena. Chtěla zpět do světničky, ale v ten okamžik stanul Jiří ve dveřích. Chtěla na něj zavolat, hrdlo však se jí stáhlo a srdce bušilo. A vtom odkvapil. Musí za ním; kdož ví, jak zítra, Tomáš, a ten – mínila Vostrého. A je to snad naposledy, naposledy, už rozloučení.

Osvětlená okna se jí kmitla, vzad uskočila, již před ní volná prostora, večerní, tmavé nebe, výše tmavý kmen starého dubu a dál černé bezové houští u staré zdi. Ohlédla se po stavení, naslouchala, pak skok – Překmitla se trávníkem; udýchaná, jako by daleký kus cesty přeběhla, s tlukoucím srdcem zarazila u dubu. Jiří vyskočil jí naproti; a již nevěděla o lusthauze, zapomněla na Tomáše, na všecko.

Stála proti Jiřímu, blízko, tváří v tvář; chvějíc se, hleděla k němu oddaně, v bázni i v tichém štěstí. Hlas se mu zachvěl, když tiše promluvil, jak je rád, že přišla. Byl vzrušen schůzkou samou i tím, co chtěl a co, jak myslil, musí Helence říci. Cítil však nesnáz v tom, jak začít. Zmínil se opět, co se tu načekal, a pojednou se zeptal, věděla-li, že tu večer bývá.

„Věděla.“

„A opravdu jste jen kvůli Tomášovi sem nechodila?“

„Kvůli němu; řekl mně, abych čekala tam –“ Ohlédla se po stohu a malinovém houští.

Ani nevěděli, že usedli na kmen.

„Měl jsem ty dni o vás starost, Helenko, a mám. Pro toho krajana, víte-li. Ptal jsem se vás, ale vlastně jsem nic jistého nezvěděl. Divné myšlení z toho pocházelo. Stalo se vám něco? Povězte, prosím vás.“

„Bylo mně smutno pro otce, a je –“

„To věřím.“ Zamlčel se, ale pak temně, nejistě se optal: „Ten člověk, ten krajan, nevyřizoval také něco jiného?“ Zaváhal, pak vyrazil: „Stran víry myslím.“

Sklopila hlavu, mlčela.

„Mám strach, abyste nepřišla do pokušení, abyste –“ Helenka se po něm ulekaně obrátila, co dopoví. Zarazil se nad tím prudkým jejím pohybem, že jí snad ublížil. Pojednou pozbyl odvahy povědět jí nepokrytě, čeho se obává.

„Vím, Helenko,“ spěšně obracel, jako by se omlouval, „vím, co páter Daniel o vás řekl a co babička, i to, jak jste se s ní za mne modlila. Tak mne to těšilo, a jak jsem vás měl na mysli v té nemoci, když mne fantas trápila, a pak když bylo líp, když jsem se rozpomínal, jak jsem s vámi poprvé šel a pak tam v Jezuitské zahradě, a tady na vinici první čas, to bylo tak krásné! Ale pak ten váš krajan – Změnila jste se, viděl jsem, že vás něco (...)

(......)