Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LX

Jiří se pozdě probudil; jeho jizba byla již všechna sluncem vyzářena. Jen oči otevřel, připadl mu včerejší večer. Pocítil blaživé zjasnění; těše se pospíchal, aby už byl venku, aby uviděl Helenku. Nadál se, že bude s panímámou na verandě; nezastal jich však. Od staré kuchařky zvěděl, že panímáma se dává právě česat. Zůstal na verandě, usedl v koutku do křesla a čekal.

Helenka té chvíle těžko konala svou službu. Celou noc nezamhouřila oka. Sklíčená, zoufalá strávila ji ve svém pokojíku. Výčitky jí drásaly srdce a strach o Tomáše, co by s ním bylo, kdyby jej chytili. Chvěla se o něj, chvěla se před jitrem, až se zjistí, že prchl, až nastanou výslechy, a že ji budou nutit, aby vše vyznala a pověděla. A co Jiří, až to uslyší, neodvrátí-li se, bude-li on, tak přísný ve víře, chtít ještě teď s ní mluvit. Úzkost z toho pomyšlení.

Ráno nezaplašilo přístrachy smutné noci. Tížily, svíraly dál. Nevěděla, nedbala, jak své dílo vykonává, jak hlavu své paní upravuje. Nehovořila jako jindy, spěchala v temné touze, aby už mohla odejít, strachujíc se, že se paní začne vyptávat, co jí je. Oddechla si, když odešla z pokoje na verandu.

Jen se tam s Jiříkem pozdravila a zasedla, přišel starý vinař z jejich sousední vinice. Pozdravil uctivě, a drže klobouk v ruce, omlouval se, že snad mešká. Mluvil silně nahlas, neboť byl nahluchlý. Paní se divila, že přišel; nikdá tu v tento čas nebýval. Zeptala se, co je, stalo-li se něco.

„I nevím, panímaminko,“ odpovídal rozpačitě. „Jdu se optat Tomášovy sestry, co tu je u vás –“

Paní Březinová vzhlédla k němu tázavě, Jiří se v křesle vychýlil. Vinař vypravoval, že Tomáš se ráno neukázal, že ani nezatroubil jako jindá znamení do práce.

„Ani k snídani nepřišel. Myslil jsem, že v noci hlídal a tak že zaspal. Šel jsem ho probudit, ale v komůrce nebyl, ani památky po něm. Postel neodstlaná, ani o ni nezavadil. Myslil jsem, že časně vstal, že už ji ustlal, že je někde na vinici. Volali jsme ho, neozval se; pak jsme ho i hledali, ale nikde nic, po Tomášovi ani slechu ani dechu. Tak jsem šel zas do komůrky, a tu jsem si teprve všim, že valdhorna nevisí nad postelí jako jindy, a truhlička byla otevřená a prázdná. Všechno z ní vybráno, všechno pryč, truhla jako vymetena. Jen staré dřeváky ležely u truhly. Já bych, panímaminko, myslil –“

„Co –“ ptala se žasnoucí paní a nepovšimla si, že Jiřík prudce vstal.

„No, že Tomáš utekl,“ hlásil váhavé vinař.

„Proč by utíkal –“ Paní Březinové se nezdálo; a vtom se obrátila po Jiřím. „Slyšíš-li, Jiří.“ Stál nehnuté, ustrnulý. Vinařova zpráva uhodila zčistajasna a zasvítila ostrým světlem. Pomyšlení, že Tomáš utekl, bodlo jej dřív, nežli vinař to vyslovil. A hned mu také připadl ten mužík, ten jejich krajan, a Helenka, že snad ví; jistě ví, ví. Co včera pověděla a nedořekla – Zachvěl se a nemohl maceše ani hned odpovědět. Ta, nečekajíc, poručila vinaři, aby zavolal Helenku. Jiří bezděky ustoupil za křeslo, víc do kouta. Byl by nejraději odešel; musil však zůstat. (...)

(......)