Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXI

Ráno jí Lyzla oznámila, že má před polednem o jedenácté přijíti na rathouz, že jí to pan starý nařizuje, a že ji tam žena podstaršího vyprovodí. Helenka si vydechla; lekalať se, že biřic pro ni přijde nebo snad i sám krevní písař a že všechen dům bude vzhůru. Odešla však nepozorována. Na dolejším konci Koňského trhu mezi kotci a boudami přitočil se k nim znenadání Florián Mariánek jakoby náhodou. Dal se do hovoru a hned se nabídl, že dovede Helenku až na rathouz do kanceláře, že by si tam nevěděla rady, že by ji tam posílali od Pontia k Pilátu.

Na rathouze vedl je všude tak jistě, jako by tu byl doma; brali se do schodů, chodbou, na jejíž stěně viselo několik zčernalých obrazů na plátně malovaných, a zase do několika schodů, pak kratší chodbou, z té několik stupňů níž, až vstoupili do vybílené předsíně. Jen práh překročili, ukázal Mariánek na vykládané dveře s velikým starým zámkem a pravil:

„Tak tadyhle.“

Helence již cestou vzrušené zabušilo srdce a ne bez bázně pohlédla na staršího muže v nevelké paruce, tmavě oděného, v černých punčochách, jenž seděl opodál těch dveří. Byl to purkmistrův služebník. Mariánek dal se s ním do hovoru jako s dobrým známým, ptal se, přijel-li už pan purkmistr na rathouz, a žádal, aby tuhle pannu, poddanou pana starého Březiny, ohlásil, že je sem obeslána.

Sluha odešel, hned se však vrátil, oznamuje, že panna musí počkat, páni že mají nějaké jednání. Dal se hned zase do hovoru s Mariánkem, oznamuje novinu, událost, že na trhu se včera strhla prudká hádka, z toho že bude soud. Žena podstaršího se toho chytila, ach, o tom že ona ví, že byla při tom, nějaký pan Popinger, Němec, pohádal se s prodavačkou Venclovou, když mu krájela štokfiš^[64], že jí zle nadával, ona, žena podstaršího, že si jeho německá slova nemerkovala, že není německé řeči povědoma, ale že to nebylo nadlouze, jen maloutkou chvilku, ta Venclová že se do toho pana Popingera obořila tak, že musel utéct, to že byl poprask, jak na něj spustila, a co smíchu, když utíkal, všecko že bylo při ní a tomu Němci že zajde podruhé chuť nadávat počestné ženě.

Helenka slyšela hovor, ale nedbala, neposlouchala, bylo jí nevolno při něm. Jen na vykládané dveře hleděla v trapném napětí a očekávání, kdy se otevrou, kdy ji zavolají. Konečně se pohnuly; hubený starší muž s brkovým perem za uchem se z nich vychýlil a zavolal na ni. Škubla sebou, chvatně vykročila. Co Mariánek, co jeho společnost, jak ji pozorují, neviděla, nedbala; a také neviděla velkého pokoje, do kterého vstoupila. Hleděla jen před se; její rozšířený, rozčilený zrak viděl jen několik mužů černě oděných, v dlouhých kadeřavých vlásenkách, kteří seděli kolem velkého stolu plného papírů a knih; jednoho z nich sobě zvláště povšimla, suché, povadlé tváře, jenž měl největší paruku a seděl v čele stolu, zrovna jí tváří v tvář. Jen na tyto vzrušena hleděla a nevšimla si, že stranou u stěny sedí ještě dva, její pán, pan starý Březina, a kněz, P. Mateřovský.

Zraky všech na ní tkvěly. (...)

(......)