Alois Jirásek

TEMNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LXIII

Když Vostrý, Žitavec, unikl z vinice Kantůrky přes vinici Březinovu, dostal se s Tomášem do Podhoří u Vltavy k tajnému bratrovi. Tři dny se tam skrývali v chalupě, většinou na půdě v seně, a nevyšli ze stavení ani na krok. A jako v noci tam dorazili, tak také v noci odtud vyrazili. Mířili za české hranice do Žitavy; přímo však a zjevně po silnicích a cestách nemohli, nýbrž tajně a velikými oklikami, většinou polními stezkami a lesy.

Vostrý, jenž ne poprvé takto cestoval, měl směr ustanovený dle „stavů“ u tajných bratří. Jenom tak mohl uniknouti pronásledování. Bylť útěk jeho a Tomášův i popis jejich po všech městech i vrchnostenských úřadech vyhlášen. V noci prchali společně, za dne, bylo-li možná postupovati, často rozděleně, každý s nevelkým vakem; Tomáš si nesl také lesní roh v hrubém pytlíku zabalený.

Z Podhoří dali se na východ a šťastně dorazili do Fidrholce, lesa tenkráte velmi rozlehlého a hustého. Za dne se tu skrývali a zvečera, obešedše Český Brod, dorazili do vesnice Kšel, kdež byli tajní bratři. Odtud opět kradmo a v noci pustili se na severovýchod do Jestřábí Lhoty, kdež je kolik dní skrýval a hostil věrný a horlivý bratr, zámožný sedlák Kantůrek.

„Kantůrka mně nepřála,“ prohodil Vostrý žertem o první večeři, „ale Kantůrek přeje. Bůh ho pozdrav!“

Odtud se obrátili na západ k Labi. Posečenými lukami podél řeky tiše plynoucí houštinami a porostlinami barvy už měnícími oklikou blížili se kvečeru k Libici. Daleko před nimi v posledním světle nad rozlehlou rovinou, nad košaté koruny topolů, olší a vrb u samé řeky probělávala se vysoko kulatá věž poděbradského zámku. Když ji Tomáš zhlédl, zarazil krok a zadíval se na mohutný starý hrad. Vostrý na něj ukázal.

„Vidíš, Tomáši, tam v té věži jsem seděl, tam mě římani zavřeli, ale s pomocí boží jsem se přece odtud dostal.“

V Libici znal bratra, který je laskavě přijal, ukryl, pohostil a na další cestu živobytím opatřil tak, jak to předtím také učinili bratří, u kterých dosud došli ochrany. Z Libice na půlnoc do Chleb, kdež bylo také několik rodin tajných souvěrců, odtud do vesničky Bošína nad Křincem. A zase tajně, opatrně brali se odtud dále do rožďalovických lesů, v nichž se zdrželi celý den. Když z nich vycházeli, ukázal Vostrý nalevo na silnici, z lesa na severovýchod se vinoucí.

„Vidíš, Tomáši, tadytou silnicí bysme dorazili, a dost brzo, do Kopidlna k bratru Svobodovi. Ale tudy tam nemůžeme. Nikdo nesmí v městečku nic vědět, a doma, v myslivně by nás nemohl přijmout. Tam všude jsou římané, a nejtužší sám hrabě Šlik a ona, hraběnka, taky, těm je každý jezuit jako apoštol Páně a zrovna svatý.“

Tomáš už cestou zvěděl od Vostrého o myslivci Svobodovi a také to, že ten Pražan, který jemu, Tomášovi, a Helence dal Klejchovu knížku a který s nimi o tajné pobožnosti u Vorlíčků blíže Týnského kostela mluvil, je bratr tohoto myslivce. Teď, když uslyšel, že k němu nemohou, nesmějí, zeptal se, kde se schovají.

„Žižka nás ochrání, jen se neboj, Žižka, uvidíš. (...)

(......)