Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

Děvečka ráno zatopivši ohlašovala, že je tam hrozná mlha. Když se panna Aninka postavila k oknu, nespatřila ani kostela, ani vysokých lip u hřbitova. Všecko zmizelo v šedobělavé potopě, jež se rozlila od nebe do země; jen před samým oknem zahlédla jako stín stromu. Ale starou hrušku v něm nepoznala. „To je samá nezdravota,“ zavzdychala odvracejíc se od okna.

„A kdo ví, co jemnostpán, že do té mlhy šel –“ prohodila děvečka na odchodu u dveří.

Hospodyně se lekla.

„Kam že šel!“

„No, viďala jsem ho prve na dvorečku, šel na zahradu, v burnusu, to jsem viďala.“

„A nekřikla’s!“

„Japak – Cák bych mohla?“

Tonička letěla ven bez vyzvání. Panna Aninka rozvzdychavši se, šourala se kvapem do farářova pokoje. Byl prázdný i druhý, a burnus nevisel na svém místě. Začala hubovat, jistě že se šel podívat na včely, jak je s ouly po té noci, že nemohl vydržet. Ale kudy tam šel! Proč ne rovnou ze síně, proč dvorečkem a na zahradu – Spletl si cestu, zbloudil snad nebo hledá něco, jako teď často, a nemůže nalézt.

Poslala děvečku k oulům. Ta se vrátila se zprávou, že tam nikdo není. Přiběhla Tonička ohlásit, že jemnostpána na zahradě nevidí, že tam je ukrutná mlha.

„A té se nadýchá, a v tom studenu a mokru!“ lekala se hospodyně. Tonička vyzvala děvečku a znovu se vydala za faru na zahradu zatopenou hustou mlhou, v níž trčely stíny stromů. Prošly zahradu od oulů celou a volaly; až na konci u vrátek, kudy se chodilo do polí, zahlédly stín člověka, a hlas se tam ozval. Farář stenavě volal. Sklouzl na mokré půdě a padnuv nemohl se sebrat. Už chvíli tam ležel. Zdvihly ho a těžko jej dovedly do stavení, kdež hospodyně trnouc, vzdychajíc, čekala s rukama sepjatýma.

„Jezus Marja!“ zaúpěla nepřemohši se, když zahlédla faráře v umazaném burnusu, jak všechen ustydlý, kašlaje, maje ruce jako rak červené, kráčel sehnutý těžkým krokem mezi Toničkou a Marjánou.

Těžko oddechuje, kašlaje začal vykládat, jako by se chtěl omluvit, a když ta mlha, a takové mokro na zahradě a nic vidět ani na krok –

„Kam jen šli, jemnostpane!“

„K včeličkám, a nemoh’ jsem je nalézt, nemoh’, ne a ne –“ Kašel mu zdusil řeč.

Hospodyně s Toničkou zavedly ho do pokoje, kde třesa se usedl na židli u kamen. Vzpomněl na kostel, že snad bude čas, ale hospodyně rozhodně mu připomenula, ať na kostel ani nemyslí, a poručila Toničce, ať rychle zvaří lipový květ. Farář musil z burnusu, svléknout se a ulehnout. Chtěl se bránit, však že to přejde, jen co se zahřeje, ale začala jím zima třásti. Hospodyně přitahujíc svrchnici, spustila zase káravě, co to jen myslil, v takovém nečase, co jen dělal!

„A když – když včeličky – myslil jsem si, po té noci, po tom větru, že se jim snad přece něco stalo – a já bloudil, jako v lese bloudil – včeličky dušičky nikde – bože, ta mlha!“ Umlkl, jak jím třesavka zaklepala a když se mu kašel opět rozbouřil.

Panna Aninka vrátila se do kuchyně tisknouc ruku k boku, jako by měla pškaní, a teskně obracejíc oči vzdychala, bože, že se celá třese, (...)

(......)