Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Hřbitov ztichl, i hrobař se z něho vytratil. Zůstal jen kopeček čerstvé hlíny jako jizva ve vybledlé zeleni ostatních hrobů.

Kněží s vikářem, kontribuční, Matěj Donát, „milion“, vrátili se zase do fary nahoru na velký pokoj, kdež zatím prostřeli na stoly v jednu velkou tabuli sražené. Jen Havlovický tam scházel. Zdržel se, jak z kostela vyšel, se Šoltou učitelem, kterého sám zastavil a hned se ho zeptal, co jurista, co pan Václav, že ho nevidět.

„Ten už tu není, jemnostpane, odjel do Prahy, musil si vagace zkrátit. Ten bude také na nebožtíka jemnostpána vzpomínat.“

„Ublíží mu to na podpoře.“

„I ublíží, ale o to by tak nebylo, teď už ne. Ale nebožtík pan farář byl jeho dobrodinec jako vy; Vašíček se smutně lekne pro tu novinu. Což takhle – Teď se už sám pěkně hrabe.“ Šoltova tvář se projasnila. „Už dělá, safient, hrdinu, že už od nás nic nechce, že nepotřebuje.“ Učitel žertovně se nafukoval, ale pojednou zase vážně pokračoval:

„Musel dřív z vagac, dostal tuze pěknou hodinu k těm, co už má, a když už měl dávat s Pánembohem, povídá, no, tatínku, nestarejte se o mne, nic neshánějte, mně nemusíte už nic posílat, a dá Pánbůh, že vám ještě sám ňákou maličkost pošlu – “ Učiteli, jenž se začal pohnutě usmívat, měkl hlas. „Už jste měl se mnou dost, a jsou tu holky, jako sestry, a hoši taky dorůstají. Tak pěkně mluvil.“ Šoltovy oči zvlhly. „No,“ obracel veseleji, přemáhaje se, „však to taky byla patálie. A nebýt vás, jemnostpane –“

„To nechte, to ne. A co teď s Toničkou.“

„Panna Aninka povídala, že nám ji nevrátí. No, když ne, ne, ať si ji nechá, Tonička se zle mít nebude a pškaní a větřici snad nedostane.“

„Abyste vy neštípl! A kam myslí panna Aninka?“

„K nám, do Slatiny, najme si tam něco. Copak ta, nasušeno má dost. Ta bude všude za větrem.“

„Abychom nezamluvili. Co ostatní děti.“

„Děkuju pěkně za optání. Druhá, jako po Toničce, je v Náchodě, učí se šít šaty, z toho bude moct být živa; třetí je ještě výžle, tu nechám zatím doma ženě pro radost a na pomoc, a ti dva nejmenší kluci chodí ještě do školy a dobře se učí. To zas pak nějak – Už nestejskám, jemnostpane; dost se mně uvolnilo, však kdybyste vy, jemnostpane –“

„Dost, dost,“ bránil Havlovický usmívaje se a pojednou pospíchal na faru. „Však se ještě uhlídáme.“

Na faře se nejprve zastavil dole v pokoji nebožtíka faráře Ondráška, kamž si dal zavolat pannu Aninku. Promluvil s ní o zesnulém, o jeho posledních chvílích, o její budoucnosti, schválil, že si chce vzít Toničku Šoltovu, aby nebyla tak opuštěna, a naposledy jednal o včelách. Pověděl o starosti nebožtíka faráře, i co mu slíbil (panna Aninka o tom věděla), a že se tedy o včely postará s panem farářem Ludvíkem, že o tom už v kapli mluvili, že se o včely za náležitou náhradu rozdělí, že je tu nechají do zimy a pak si je dají odvézt a budou je hledět jako nebožtík pan farář. Panna Aninka vzdychala, hned jak začal, i oči šátkem kolikráte přejela, a když oznámil stran včeliček, chtěla mu políbit ruku, (...)

(......)