Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Panna Aninka na boušínské faře vzpomněla toho podzimu často na padolského faráře a teskně, s toužebným povzdechem, kdyby tu byl, kdyby je zas navštívil, to že by bylo sluníčko pro jemnostpána. Toužila tak proto, poněvadž nemohla zapomenout, jak na jaře, když je farář Havlovický navštívil, jak jemnostpán zrovna okřál, oživl, jak byl všechen jiný, když Havlovického jen shlédl. A pak, když s ním jednal, když s ním zašel ke včelám!

Ona sama by potřebovala také potěchy, a Havlovický by ji potěšil, slovo jeho zrovna jako balšám. Chodívala teď na ni tesknota, úzkost i sny mívala těžší o duších v očistci, jejichž muka vídala ve snách častěji, nežli kdy před tím. Zdálo se jí, že je teď tak opuštěná. Šoltova Tonička byla jí sic ochotnou pomocnicí, ale jaká pak řeč se splašenou, s mladým bláznem, jíž bylo pořád do zpěvu a jež se pro každou hloupost rozesmála, rozchechtala, až kolikrát musila utéci z kuchyně.

Ty starosti a tu tesknotu měla hospodyně k vůli jemnostpánu.

Farář Ondrášek scházel víc a více, a také na duchu nebyl čilejší. Často usedl a seděl, seděl, obzvláště venku na lavičce u ořeší blízko frátera a ostatních oulů, zamyšlen a tak nějak sklíčený.

Když uhodilo horší počasí, hledíval zamříženým oknem přes měsíčné růže, jichž si teď ani nevšiml; upíral oči do deště nebo do běla, do mlhy, když zatopila les i pole i stavení v sousedství a pro niž nebylo vidět ani na ouly před okny. Někdy jej hospodyně opět zastala, že otvírá kde jakou zásuvku v obou svých vybílených světnicích, že šuká a něco shání. Zeptala-li se, co hledá, podíval se na ni jako ze sna, a nic, co by hledal, ani slova. Nemohl si vzpomenouti.

Kdykoliv začala o faráři Havlovickém, vždycky rád o něm slyšel a mluvil, připomínaje si, to že je pastýř, ten že má srdce, že má včely rád. Ale když naposledy se mu o něm zmínila, zasmušil se a starostně před se, jako by sám sobě povídal:

„Jestli pak on Josífek nezapomene. Povídal, že si včeličky dušičky veme na starost. A rukou dáním –“ Umlkl a jako by hospodyně neslyšel, když se nitky chytila a chtěla dále rozpřádat, a co pak pan farář padolský, to že je, jeho slovo jako skála. Farář už zapomněl a nedbaje hospodyně vzal čepici a vyšel ven.

Chodíval ke včelám nebo na zahradu; i tam někdy přecházel, jako by něco vyhlížel nebo hledal. Jednou i podvečer se z nenadání vytrhl a chtěl ven, ač pršelo a vítr vál. Panna Aninka ho měla co držet a vymlouvati mu, když pořád opakoval, co včeličky dušičky, že se musí podívat.

Od té chvíle jej hospodyně nespouštěla s očí a nařídila Toničce, aby si všímala, když by jemnostpán vyšel z domu, aby dala pozor.

Jednou, bylo září měsíce, dopoledne, slunce krásně svítilo a bylo bezvětří, vyběhla Tonička z fary podívat se, kam jemnostpán odchází. Zůstala u prahu pod starým ořechem nad zašlou studní, protože farář zůstal u včel. Chtěla již opět zpátky, vtom ji zavolal.

Nebylo jí to nic divného, kolikrát se s ním dívala na ouly a poslouchala ho, když jí vykládal o včeličkách (...)

(......)