Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Farář Havlovický psal časně ráno, začátkem září měsíce, psaní bratru Vincencovi do Uher. Děkoval mu za geologické spisy, o kterých se mu v prvním listu svém po odjezdu bratrově zmínil. Žertem tenkráte přidal, že by se rád na ty miliony skryté „na farách“ a pod „Kocournicí“ jak náleží přichystal a obrnil. Nyní v tomto listu k díkům připojil, že začal studovat, hned jak ty knihy došly a že jich tak hned nepustí, ne pro ty miliony, nýbrž že se znamenitě poučuje a že přichází do nového světa.

Psal pravdu; geologie, dosud mu skoro neznámá, rázem ho přivábila. Přírodní vědy měl rád a již na zámku, když tam kaplanoval, věnoval mnoho času vedle historie a hospodářství také rostlinopisu a fysice. To bylo z čisté dychtivosti po vědění i z touhy, aby mohl jiným posloužit. Do geologie se pouštěl také proto, aby nalezl poučení o tom, co bratr tak najisto tvrdil, aby také on sám jasněji v tom viděl, ač neměl dost víry. Nemínil, že by se kdy mohlo státi, co bratr navrhoval, že by se oni sami mohli pustit tady do hlubin hledat bohaté sloje kamenného uhlí; než proto přece jej to více zajímalo i dráždilo a studoval horlivěji nežli kdy jindy.

Když psaní dopsal, vzal na se sutanu a šel do kostela, neboť už zvonili na mši. V tiché, vybílené svatyni bylo jako všedního dne obyčejně málo lidí. V přední lavici zahlédl přespolního v šedivém kabátci se zelenými výložky, staršího již muže naryšavělých, dlouhých vousů, hustého obočí, osmahlé tváře; sepjaté ruce, dost pihovaté, byly opáleny. Jak se modlil maje hlavu přikloněnu, vypadal, jako by se mračil.

„Aha, milion!“ pomyslil farář. „Zač se modlí – Snad aby mu numera vyšla.“

Znal ho dobře, z osobních stykův i z vypravování jiných, zkušeného myslivce, jenž byl jako hrom hromovitý, když klel a nadával a do svých kleteb a do toho nadávání milion za milionem míchal, jenž dovedl zařvat: „Milionská duše, střelím!“, ale jejž bába s košem obměkčila, jenž měl doma viset dva karabáče, jeden, jak říkal, na psy a druhý na ženu, ale jenž proto „maminku“ dosud ani jednou neuhodil, ale spíš ji pohladil, po zádech poplácal, jenž dovedl vzkypěti náhlým varem, ale nebyl zlý ani doma, ani na lidi, Matěj Donát, řečený „milion“. Myslivnu měl na konci Kostelce, dobrou hodinu od Padolí, v sousedství několika chalup u cesty, ale na samém kraji Maternice lesa.^[9]

Když farář Havlovický přišel od oltáře, nařídil kostelníkovi, mladému Kalinovi, aby šel ven na hřbitov, a zastavil kosteleckého myslivce a požádal ho, aby počkal. Kalina se vrátil za chvilku.

„Vyřídil jsem, jemnostpane. Myslivec zrovna mluvil s Židem.“

„S kterým?“

„S Machovským, Ludvíkem, s tím pytlákem.“

„Ah,“ farář se usmál. „Ale nechytal ho.“

„I to to, jemnostpane, Žid na něj sám čekal. Byl taky v kostele.“

„Že jsem ho neviděl!“

„Stál dole u dveří, za lavicemi, pod kruchtou.“

Farář rychleji se odstrojoval a kvapněji nežli jindy vyšel ze sakristie na hřbitov. U černých, dřevěných vrat nad schody z červeného pískovce zahlédl i Donáta (...)

(......)