Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Kostelecký myslivec, Matěj Donát „milion“, se toho podzimu náramně sháněl po Ludvíkovi Židovi, bachovském pytlákovi, ale ne v Maternici lese nebo v ostatním svém revíru, ne v šeru starého hvozdu s puškou v ruce; starostně se po něm vyptával, neviděli-li ho, zdali neslyšeli, co chlap milionská. Tady u nich po něm ani stopy, ani slechu a v Prusku ho nechytili, jak se poslední týden najisto dověděl, nechytili ho, neseděl tam v arestě.

Sic poslední zprávy vedly do Pruska, ale už loňského roku, do té doby, kdy on, „milion“ setkal se s ním v Padolí na hřbitově. To ho naposledy viděl. Tenkrát se domníval, že Žid přinese mladé vejry z hejšovinských skal, z Kalasperku, kam na ně vždycky chodíval. A nic.

Snad že ho chytila toulavá nemoc jako padolského Lindra, jenž sloužil u sedmerého vojska, sedmi potentátům, ale u žádného nevydržel, od každého utekl. Snad se Ludvíkovi také najednou zastesklo zase po světě.

Pak starého kamaráda pustil z mysli, když ho dohřála „turecká krev“, když mu jí na náchodském zámku napleskali, že od ní zčervenalo všecko jeho podání stran oprav v myslivně a přestavby vnitř, obzvláště stran poklopu na síni a stran schodů na půdu, ne, schodů ne, nýbrž jako žebříčku do kurníka a stran některých oprav. O tom všem učinil podání, celý arch, pracně po německu to sestavil, pracně napsal na celý arch, a pak mu to všecko tou „prachmilionskou tureckou krví“, červeným inkoustem totiž, postříkali. A co, stříkali, zrovna prolévali!

Podtrhovali, zatrhovali, a co čárek nadělali a zvolavníků, co slov přeškrtali a co jich připsali, přepsali a ne jen slov, ale celé řádky. A nakonec! Jak jej odbyli, a to ne už „tureckou krví“, nýbrž černě a jak černě!

Klel, hromy a „miliony“ lítaly tak, že myslivcová jinak už na ně navyklá, se až lekala té bouřky, jakou pouštěl na kancelář, na celý zámek; lekala se, kdyby ho někdo slyšel a pánům donesl! Od rána do poledne se zlobil. Po obědě si zašel vedle do světničky, která byla zároveň jeho kanceláří.

Myslivcová byla ráda, že šel dřív nežli jindy, a těšila se, že si snad sedřimne. Když vkročila na síň, chtějíc do kuchyně, vstoupil hajný. Politovala ho v duchu, ten že přišel v pravou chvíli, to že bude uvítání, zvláště nese-li něco nepříjemného. Do kuchyně už ani nešla, aby nemusila zase přeslýchat, jak tam u muže udeří. Vydala se chvatně za myslivnu na dvorek, za nímž hned se táhl les, Maternice, rozlehlý hvozd.

Jeho pokraj byl vyjasněn podzimním sluncem; mohutné kmeny jedlí a smrků mechem šedé stály v tiché záři, ve které zlatem hořely žluté již koruny buků.

Myslivcová se dívala do lesa, ale ne na jeho klidný půvab, nýbrž myslila na jeho šerou hloubi, na jeho oupady zarostlé černým houštím, neskrývají-li se tam ti – Ti tři. Jinak nemohla označit záhadných mužů, kteří se tyto dny tu tam tajemně zjevili, v polích, v ouvale, u lesa. Tři prý jsou, roznášelo se, tři docela cizí, neznámí, o nichž nikdo nevěděl, odkud je vítr přivál. Skrývali se a tajili, o tom nebylo pochybnosti, ale (...)

(......)