Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.

Když farář Havlovický si nechal všecko farské pole a nic z něho nedal do nájmu, začínalo mu býti na faře těsno. Nevelké nádvoří zastavené chlévy a stodůlkou, ztenčeno ještě kolnou, kterou přistavěl. Přede žněmi si koupil pár koní, přibyly nové vozy a jiné hospodářské náčiní, jež dodal Jírovec kolář. Pod střechou nebylo pro ně ani dost místa, zvláště o žních a po nich, kdy se stodola naplnila a když se v ní mlátilo.

Stará mlynářka, matka farářova, začala povzdychovat, že pomalu nebudou mít ani dvorečku, fara sama že je také jako klec, že v ní není žádného pohodlí, že ho nemá Josef, a s kuchyní že je také bída, když je hospodářství a má se vařit tolika lidem, čeládce i dělníkům, dřív že to ucházelo, ale teď – takhle že to nemůže zůstat, že by Josef měl o tom promluvit s pány, že by mu měli postaviti něco nového.

„Stavět? Vrchnost stavět mně novou faru?“ Vyslovoval svou obavu, ač přisvědčoval a uznával, že bude přece nutno na zámku zaťukat.

Těsno bylo na faře, zvláště na dvorečku, a ještě scházel kočárek. Farář už déle nemohl odkládat, musil si jej pořídit. Pro ten se konečně vypravil do Náchoda toho dne, kdy v nedalekém Zbečníku dál se ten divný hon. Kočár si na tu cestu vypůjčil ze Dřevíče ze mlýna, na kozlíku seděl starý Jarolím, jenž byl od léta při farských koních, hnědce a myšce.

Bystře klusali, pěkně se jelo; nebe se přes poledne vybralo a pak i slunce zjasnilo smutnící, podzimní krajinu. V Náchodě zajel Havlovický k Rudlově hospodě „U slunce“ na náměstí, kdež se obyčejně stavoval. Dva okroče, jeden žlutý, druhý zelený, stály před hospodou, a velký, cestovní kočár.

Padolští jen zarazili, a již tu byl bystrý klučina, dobře dvanáctiletý, jenž v hospodě vypomáhal. Havlovickému se vždycky líbil, že byl tak mrštný a ochotný.

„Tak, Pepíku, co nového,“ ptal se ho vesele, když čipera, Pepík Trnků, hned u stupátka kočáru bral farářův plášť.

„Ale nic, jemnostpane, všecko při starém.“

„Kdo to přijel?“ farář ukázal na cestovní, zablácený kočár.

„Ňáký ruský jenerál. Strojí se na pokoji, půjde prý na zámek.“

„Mluvil jsi s ním?“ žertoval farář.

„Podržel jsem mu pejska, jemnostpane má takového krásného, a maličký je –“ hoch ukazoval, „bílý jako sníh, a jako hedvábný. A že jsem ho podržel, dal mně pan jenerál zpropitné!“ Na klukově dlani zableskl se stříbrňák.

„To bys ty, viď, kdyby každý tak hluboko sáh’ do kapsy.“

„To bych si koupil –“

Nedomluvil a farář už neposlouchal, obrátiv se do náměstí směrem k ulici, odkudž hlučelo, odkudž vyvalil se hlučný zástup lidí, dětí a dospělých. Někoho vedli, někoho měli ve svém středu. A pušky se nad hlavami zableskly. Farář zahlédnuv tam Donáta „miliona“ nečekal a šel vstříc. Ale ne daleko. Zástup pojednou zarazil, jak myslivec poručil, shlédnuv padolského faráře.

„Jemnostpane,“ volal, „vzkázali jsme jim do Padolí na faru –“

„Co; já nic nevím.“

„Tak to už byli pryč. Tak tadykle jsou, milioni,“ ukázal na zajatce stojící mezi hajnými, z nichž každý měl pušku na (...)

(......)