Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI.

Na padolskou faru doletěla zpráva o zbečnické leči, že tam chytili ty tajemné tři, až odpoledne, právě když farář odjel. Na faře mluvili o tom honu celé odpoledne, i o tom, že když ty cizí, divné lidi odvedli do Náchoda, že farář jistě přinese o nich zprávy. Když se smrákalo, počítala stará Havlovická, že syn touhle dobou by už mohl býti doma. Pak už vyhlížela oknem a když nastal večer, vyšla přede dveře na schůdky, pod nimiž stál Doubenus obraceje oči dolů cestou pod žloutnoucí lípy.

„Co pak že nejede –“ prohodila starostně mlynářka. Ještě nedořekla, vykřikl Doubenus:

„Už jede.“

Přijel podivně. Za kočárem nový okroč, jejž táhl koník, řízený cizím člověkem; na kozlíku dřevíčského kočáru, v němž byl farář, seděl vedle starého Jarolíma člověk v čapce a v podivné haleně. Na faře žasli, když vkročil do síně loučí osvětlené a když farář oznámil:

„Tak tu je jeden z těch tří, co dnes ve Zbečníku chytili.“ Když dodal, že tu ostane, že si ho nechá, nepřemohla se stará mlynářka; nemile překvapena, podívala se káravě na faráře.

„Ale, Josefe, co to zas – Ňákýho cikána!“

Pohladil ji, usmál se a řekl chlácholivě:

„Nezlobte se, maminko, je to ubohý člověk. Až jen uslyšíte.“

Když opatřili Rusa v čeledníku večeří a když mu Doubenus chystal v konírně lůže, vypravoval farář matce a sestře Krůčkové, co se v Náchodě dělo, jak byly paničky u generála a jak on, farář, od generála šel na zámek k vrchnímu jednat, aby ještě ty dva nějak opatřil.

„A odkudpak přece ti tři –“ ptala se Krůčková.

„Dva jsou Rusové, tenhle Mikuláš Demba a druhý Zdurna a ten třetí Rumun, Čaban; všichni tři sloužili u jednoho regimentu, u jízdného, a měli se, jak tenhle náš povídal, tuze zle; rytmistr krutě trestal, no zle, člověk jim dobře nerozumí a generálu báli se to říct. Zkrátka vojna se jim zprotivila a když se dostali na naše hranice, utekli. Utíkali pro jistotu pořád, kolik neděl přes naše Polsko, bůhví kudy, až se dostali k nám.“

„No, a jaks pochodil u pana vrchního?“ ptala se mlynářka.

„Dobře. Jednoho si nechal sám, povídal, že potřebuje kočího, a toho třetího dá do některého dvora. S tím jsem šel zase k generálu a ten byl spokojen. Tím jsem se hodně zdržel a pak jsem musil také k těm paničkám, poděkovat.“

„Ty měly asi radost!“ podotkla mlynářka, jíž synovo vypravování zahnalo mrak nevole. Naslouchala, myslíc s účastenstvím na ty cizince, ach, chudáci, co zkusili, co se naskrývali a pořád jako honěná zvěř a mají-li doma koho, matku, rodiče. Při tom se jí mysl zjasnila a vznesla mateřskou hrdostí, že syn tak jednal, že si ví rady, a s takovým pánem, generálem.

„Měly radost, pak měly,“ přisvědčoval farář, „ale přiznaly se mně, že když k tomu generálu šly, srdce jim tlouklo, jenom mlynářce ne, ta se nic neostýchala a dodávala ostatním mysli; když se generál bránil a divil, že ony přišly, řekla mu, jak by nepřišly, však že kdyby tu byla paní vévodkyně, ta že by se taky přimluvila, jistě. To prý taky účinkovalo, a když lékárníková (...)

(......)