Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII.

Všech svatých, padolská pouť. Hostí se mnoho na faru tentokráte nesjelo: náchodský kaplan, rtyňský farář tlustý, rudého zášijku, světle žlutých, skoro bílých řas a masitých víček, ze zámku kontribuční Švec, červený, v zlatých, kulatých brejlích a ve vrzavých botách, a nový důchodní, starý mládenec.

Když Havlovický zval zámecké pány, zatanula mu na mysli nejednou nebožka paní důchodňová. Maně i pohlédl na zámeckém dvoře vzhůru k jejímu někdejšímu bytu, do jeho oken, jež, dokud na zámku kaplanoval, i pak zúmysla míjel. Byl by i zašel na hřbitov, kdež nebyl od své první návštěvy. Vzpomněl na to, než z děkanství se mu nezdálo, aby nebylo nápadno. Vinil se, že je v tom příliš opatrnosti, ale nešel přec.

Doma o pouti slyšel o nebožtíku důchodním a jeho paní dost. Hosté vzpomínali, zvláště na něj, jak mu chutnávalo, ale jak se bál, jak mu panička vybírala, varujíc ho, „aber, mužíčku“, a jak on ji šidil a přibíral, když neviděla.

Po nešporách vracel se Havlovický z kostela do fary malou zacházkou, tichým sadem, plným spadlého, zbarveného listí. Bylo kalné odpoledne pozdního podzimu, sychravé a teskné. V stráni za farou a v polích všude pusto a ticho. Farář se na sadě zastavil. Ta opuštěnost, tísnivý klid ho zadržel. Do toho zalehl zdola, mezi příbytky tlumený hlas houslí, jejž provázel drnkot harfy. Hráli nějaký „taič“, a nota jeho, z té dálky zlahodnělá, zněla unyle.

Všecko jako jindy o pouti. Okamžik se oddal klamu, jako by na faře seděli i bývalí hosté i ona, jak jej vítala pohledem, když se vrátil z kostela. Kdysi jej to znepokojovalo; teď teskně dojímalo, až nitro zatrnulo.

Znenadání zašuměla z nádvoří směs hlasů, veselé pokřiky, smích, tleskot. Farář se vrátil do skutečnosti.

V malém dvorečku u zadních dveří farských shlukli se hosté, vážní pánové ze zámku, rtyňský farář, náchodský kaplan i kaplan Havlovického, P. Šulc, jenž tu byl od loňska, dost vysoký, osmahlý, tmavovlasý; potrhoval rameny, pokrucoval hlavou a smál se hlasitě, jako ženské, i starý hrobař, jenž modrým šátkem mával, jako by dával takt. Vylezl z podzemí, z farského sklepa, kdež pomáhal Doubenovi u sudu, on i Mikula Rus. Všichni tři vylezli na dvoreček zmožení.

Hrobaři to bylo znáti na zkalených očích, i jak se usmíval; Mikula rozpálený se dal do křepčení, zpíval, hvízdal, tleskal, tančil drobnými kroky, skokem, na bobek sedal, po patách jen jezdil, vymrštil se, otočil a zas –

Doubenus se neubránil. Chytl od toho tance, a dal se také do „kozáka“. Červený jako rak, usmívaje se, až se mu tváře blyštěly, až oči do čárek se zúžily, luskal prsty, pozvukoval, taliánsky, a zase ruce v bok, vrtěl se a natřásal a klátil jako medvěd, paty k sobě, špičky ven.

Divili se Mikulovi, smáli se Doubenovi; tleskali, páni „bravo“ volali, až Doubenus, pochvalou podnícen, hlasitěji mručel a prudčeji sebou kolébal a klátil, až i Havlovického rozesmál.

Po pouti fara zase ztichla. Veselost přešla i stesk vzpomínek, jenž prudčeji zabolel právě toho dne. Jindy (...)

(......)