Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIX.

V sednici u Hlaváčků bylo skoro zrovna tak, jak se to mladému Hilmovi zarylo hluboko do mysli onoho večera, když ho sem Pašťalka zavedl. Pašeráci tu již seděli, třeba že jich nebylo tolik jako tenkráte. Zardělé světlo čadivé louče třáslo se po nich a házelo jejich dlouhé, pitvorné stíny po zdi až do tmavého, povalového stropu.

Hoch, jak vkročil, postřehl nejdříve, že starý Málek mezi nimi nesedí a že schází také slepý klarinetista. Také nehráli „kolomaznou“ jako onoho večera. V krámku u Hlaváčka už „nafasovali“, neboť plné pytle a uzle v bílých plachetkách stály připraveny na lavici nebo u stavu, v tu chvíli tichého. Nebyl však ještě čas na „přecházku“.

Čekali na noc, seděli u stolu, breptavý Hubka, Vichroň, malý, kolozubý Dvořáček a Kozák, jenž jako voják se dostal až do Padovy a modlil se v kostele sv. Antonína paduánského, všech pašerů patrona. Skoro všichni hulili a mrak tabákového dýmu prozářený světlem louče vznášel se jim nad hlavami.

Malý Hilma jménem jich neznal, než po tváři si je pamatoval, zvláště kolozubého Dvořáčka a breptavého Hubku. Jen jeden mu nebyl ani dost málo povědomý.

Ten seděl sám na lavici u stěny, mužík ne velký a hubený, asi čtyřicátník, kaštanových vlasů s licousky na spáncích, v botách po kolena, nepatrný, v obnošeném kabátě a ve vestě až po krk. Nad ním na stěně visely dva bílé pláště, jak je pašerové v zimě nosívali, aby se tak tuze neodráželi od bělosti sněhu, zvláště v noci, když měsíc svítil. Jeden z těch plášťů, zrovna nad tím mužem, nebyl dlouhý, zato druhý vedle něho přesahoval jej o znamenitý kus a byl patrně na velikého člověka.

V teple se hezky sedělo a povídalo i poslouchalo s dýmkou v ústech, zvláště když vzpomínal a vypravoval Matěj Prouza, ten pod bílými plášti, slavný „doktor“, jenž měl velký herbář a dělal masti, jenž rozuměl snům a uměl sestavovati numera do loterie, o kterém si onoho večera tolik povídali, také jak padl s rancem na zádech o honu pánům do leče a jak tenkráte dobře prodal, jaké měl štěstí, on prohlášený pašer, jejž „mařenkáři“ tolikrát honili a skoro nikdá nedostali, jednou po sedm let ani jednou. Zrovna povídal, když padolský Lhoták s hochem přišel, o rozmanitých dobrodružstvích; Lhoták mu to nezkazil. Jen se s ním a ostatními pozdravil, už přisedl, pokynuv Honzíčkovi za stůl u okna.

Hoch tam vlezl, do koutka se přikrčil, unaven chůzí, mrazem a sněhem. Bylo tu příjemně, jen Málek scházel. Na toho se nadarmo těšil; ale pak na něj zapomněl, protože rád poslouchal, a Matěj Prouza vypravoval takové divné věci.

I ostatní mu naslouchali jako panu páteru o kázání. Pokuřovali tiše, sotva že se hnuli; nejspíš kolozubý Dvořáček, jenž utíral s planoucí louče černý, kroutící se uhel.

Venku zahlomozily okenice, jak vítr začínal být zlostnější a jimi zatřásal. Že byl mráz a sníh padal, rozpomínal se Prouza na výpravy za zimních nocí, jak bylo kolikrát zle, když padla hustá mlha a oni v ní bloudili, kolikrát celé noci že chodili, nikde nebylo slyšet ani psa (...)

(......)