Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX.

Dveře se otevřely. Vstoupil Hlaváček, bez čepice, v podvlikači, v nohavicích po kolena, v punčochách a pantoflích, nesa zhasnutou lojovou svíčku v železném svícnu, a s ním veliký, ramenatý, ale ne tlustý člověk, asi padesátník, v krátkém kožíšku zahnědlém a dost umazaném, ve vysokých botách, v ošumělé černé čepici, beránkem lemované. Byl osmahlý, zahnutého nosu, pod hustým, tmavým obočím zapadlé, černé oči jen jiskřily.

Vracel se z krámku, kde právě „vyfasoval“ zboží. Měl ho notný, hrubý balík, ale nesl je zlehka jako uzlíček. Byl to Hanuš, řečený „Čarabár“, jenž sloužil čtrnáct let u těžkých kyrysarů, „hauptpašer, slauný pašerák“, jak ho pojmenoval padolský Krůček, když předloni vypravoval svému švagru faráři Havlovickému a jeho bratru z Uher, že se pašeráci srazili s finanční stráží nad Peklem v lese v ouvoze u Přibyslavě, jaký tam byl řez, jak tam nahořanský „Čarabár“ chytl dva „strnady“ a držel je jako pimprlata a jak potom jimi uhodil přes kříž o kořeny.

„Rumtyboty!“ hromoval hned ve dveřích, ale usmívaje se, „zas prášej’, pane doktor?“

„Nic nehrdloužu,“ hájil se Matěj Prouza, „poudám svatou praudu, o krchově na Starým městě, jak Macáků Jozka skočil do hrobu.“

Čarabár jen zlehka pohnul hlavu usmívaje se a požádal o skleničku „kořauky“. Hlaváčková, vešedši za ním a za mužem ze síně od nístěje, kde přikládala suché pařezy, mu ji přinesla a ostala u kamen. Ale muž, Hlaváček, vyšel opět ven do černého krámku, jak se mu přihlásil padolský Lhoták, že by si vybral zboží, pro které přišel.

Hanuš „Čarabár“ žertem vzpomněl, kdo jak dnes slaví tučný čtvrtek, budou-li mít také oni tučný, přenesou-li zboží přes hranice. Shodovali se, že dnes dobře přetáhnou, že se „strnadům“ nebude chtít dlouho ostat na mrazu, že raději zalezou do hospody na Hejdovku, zvláště dnes, a ve Žďárecké dupandě že dnes bude také rumrej, že tam šly odpoledne dvě harfenistky a mladé, to že budou grencjegři vyvádět, to že bude Sodoma.

Mladý Hilma už tak neposlouchal jako prve, když povídali o výpravách a dobrodružstvích; více se ohlížel na okno, kdež prve zahlédl knihu v tmavé koži vázanou. Lákalo jej hned prve do ní se podívat, než ostýchal se. Seděl však příliš blízko pokušení.

Přišeptávalo mu lákavě, že tam jsou asi obrázky. Podíval se po pašeřích; ti si ho ani nevšimli, jak se zabrali do hovoru. Ohlédl se po Hlaváčkové u kamen. Klímala, a hoši na peci také ztichli a leželi. Sáhl na knihu, vzal ji do ruky, ještě jednou se plaše rozhlédl a bylo rozhodnuto.

Knihu položil před sebe, otevřel dychtivě. Spletené červené litery na titulním listě. Velký Nebeklíč. Po písmenech se jen podíval, že byly rudé a jako rozvité, o titul mu neběželo; hned jich nechal, jak shlédl obrázky do modliteb vložené. Bylo jich mnoho, černých, ale víc kolorovaných, památky z poutí, ze Svatoňovic, z Vambeřic, z Varty i z polského Častochova. Co všecko na nich! Panenky Marie v různých šatečkách, pláštích a korunách, výstavné kostely s věžemi, andělé, stromy košaté se (...)

(......)