Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI.

Hrnuli se ven, každý s pytlem nebo s uzlem na zádech, s menším pytlíkem vpředu na knoflíku, v čele „Čarabár“ velký, bílý, za ním kolozubý Dvořáček, Hubka, Kozák, Matěj Prouza v bílém plášti a poslední Lhoták s hochem, jemuž pověsil oba nafouknuté měchýře na záda a přikryl starou, chatrnou loktuškou, takže se zdálo, jako by hoch nesl dost notný uzel. Za měsíčné noci, které Lhoták se nadál, měl klamat tím uzlem pohraničné strážníky, měl stanout, kdyby vyrazili, měl je zdržet, aby se ostatním uvolnilo.

I teď, ač měsíc nesvítil, musel hoch jíti nejposlednější v řadě. Nebylo mu tak úzko jako tenkráte, když odtud po prvé kráčel, a nebyl také rozespalý. Bál se však „strnadů“, se strachem na ně myslil.

Nežli vykročil ze světnice, dal mu starý Málek „na posilněnou“ zavdat araku, aby se zahřál. Kořalka pálila v žaludku, horko až do očí skočilo; ale jak překročili práh, vmetl jim vítr spoustu sněhu do tváří. Chumelilo se, jen prášilo; divoké víření sněhové zahlédli v zardělém pruhu světla, jak linulo z oken Hlaváčkova stavení i v sousedství. Pak naráz zhaslo, a temno je zatopilo probělené hustou vánicí.

Nic, jen ona kolem, všude vířící, nekonečná, zběsilá a ještě chvílemi se rozvášňující. Celými proudy se proti nim přihnala, opírajíc se do nich. Sklonili hlavy, přimhuřovali oči a zase je otvírali, aby se jeden druhému neztratil, a zase jim prášenice metala jehly do tváří, oslepovala je, zasypávajíc je sypkým sněhem. Zběleli od něho v přední polovici těla od hlavy dolů; hustou vrstvou na nich uvázl, lpěl a pořád se ukládal.

Neviděli to, jen cítili, jak je sníh ošlehuje, jak se jim chytá na vlasech, na obočí a řasách. Musili oči vytírat, musili se zastavovat, obraceti se, jak Čarabár vpředu, když bylo nejhůře, zahoukal, ať se otočí. Pak opět velel kupředu, aby za chvíli znovu se zastavil nebo se rozhlédl, orientoval.

Bylo to skoro nemožné. Od nebe do země temným vzduchem vířenice, nebe, země v té ohromné cloně, všecko kolem bílo; sněhová vichřice zasypala, pohltila vše, cesty i lesy. Stezka se ztratila před očima, mrazivý vítr sháněl závěje, a sníh se pořád sypal, sypal –

Houfec podloudníků zápasil pro několik krejcarů výdělku s rozzuřenou přírodou, dral se proti burácivému větru v oblacích sněhu, proti jeho přívalu. Nejhůře měl vůdce Hanuš „Čarabár“, který špičil a první se dral do toho hučícího příboje.

Nejkrytější byl malý Hilma, který kráčel poslední v řadě. Mužové před ním chránili jej alespoň před nejhorším, než proto zkoušel dost. Lhoták na něj chvílemi houkal a křičel, je-li tu, jde-li za ním, aby se ho držel, že nebude na něj tak vát.

Než ani široká Lhotákova záda s uzlem zboží na nich neuchránila hocha. Mrazivý vítr ho profoukl, do rukávů se mu dral, do těla, a chůze byla namáhavá, bídná. Nohy zapadaly do sněhu a ztěžka se z něho zase dobývaly. To slabého chlapce strašlivě namáhalo až do potu.

Cítil horko ve tváři, v očích, v celém těle, cítil, že se mu potí hlava, že mu vlhnou vlasy; a při tom jej poléval (...)

(......)