Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII.

Ostatky byly veselé, v Padolí tančili na kolika místech, nejhlučněji v Langrovské hospodě, zvláště v úterý, kdy masopust pochovávali, kdy i Doubenus musil do kola, když pro něj přišla kovářka, sama, divoká, ale těžká tanečnice, kterouž na něj poslali muž její a dolejší mlynář. Ten se již napřed chechtal dutě se rozkašlávaje, jak se Doubenus stavěl se svou širokou tanečnicí, paty k sobě, špičky ven, jak si ji vedl vážně do kola sám v zeleném, šosatém kabátě úzkých rukávů, maje pravici kolem jejího obsáhlého pasu, levou pak nad hlavou vesele potáčeje, zarudlý z toho horka, ale veselý, v úsměvu roztahuje ústa, oči do čárek.

V tu chvíli padolský rychtář Kamenický zlostí se kohoutil a mdle se bránil Černému Vackovi, jenž měl v hlavě už notně rozsvíceno a jenž korejhně vzpomínal na nebožtíka Mitýsku konšela, á to že byl, ó je – a teď slauné právo, to že je, ó – To že by mělo mít teď solo, ale že nemože, když tu nemá muzikanty, při téhle muzice že právo, že slauné právo (a sedě klaněl se) nebude tancovat.

Nebude, nemože, ale kdyby tak pan vrchní spustil na píšťaličku, pan direktor, ten – to že by skákali, rychtář nejvíc a celé právo – Komu čest, tomu čest –

Vstal se židle a nestoje na pevných nohou znovu se ukláněl, osmahlou svou tvář, šedou (od času cholery) hlavu, kolikrát před tím sešívanou. A zase, to že je právo, to že jsou rozumy, obecní stříkačka že už bude, ta že dá ňákých starostí, dá, lesa kus že už na ni padlo, ale to že bude stříkačka, ó –

Rychtář, buchta, který když četl přípis ze zámku, a jiného nečetl nic, potýkal se s tou onou písmenou, zvláště byla-li veliká, posedoval, zlobivě se vrtěl, utrhoval, osopoval se na Vacka, ale bez síly, ať dá pokoj, teď že se směje vrchnosti, ale však kdyby na něj vrchnost –

„Co, co? Vrchnost? A já? Optej se Macka, optej se ho, kdo seďal, kdo se dostal do díry, jestli já nebo Macek. A Macek je taky vrchnost, a já ho vsadil do díry, ty trumbero, rychtáři, já, abys věďal –“ vypjal prsa a uhodil se do nich, „já Macka zauřel, a ty, ty bys mu, rychtář, ruku políbil a vrchnímu hůl, a tancoval bys, jak by třá kacelářský zapískal.“

Rychtář vyskočil.

„Vacku! Ty tlamo, ty –“

Nedomluvil. Ohromný řehtot zarazil mu náhle řeč; celý „sál“ se chechtal, plácal, křičel a hrnul se ke kolu, kde, ďas ví, jak se stalo, zdali vlastní nemotorností nebo zlomyslností nějakého tanečníka, Doubenus se svalil. Svalil, ležel, strhnuv na sebe ohromné břemeno, tlustou kovářku. Byla jich notná kupa.

Rychtář se v té chumelenici vytratil, aby se dostal z toho skřipce; v srdci srdce svého bál se černého Vacka a cítil, že všichni u stolu a kolem jsou s ním, tím tlamáčem. Jen se šklíbili, nikdo pro něj, rychtáře, ani slovíčka neprohodil.

Dobře to cítil, všichni byli při Vackovi a ještě druhý den chutě o tom mluvili a smáli se, jak Černý Vacek rychtáři sázel, rychtář že je homolka, měkký tvaroh, že se opravdu před vrchním třese, tomu že by všechno uďál a třeba i hůl oblízal, opravdu že si rady neví, (...)

(......)