Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII.

Malý Hilma sevřel peníz, kterýž mu farář daroval, do hubené pěsti a otevřel ji, když šli Lhotákovi hosta až na zásep vyprovodit. Díval se na ten stříbrný, prohlížel si jej. Do té chvíle ležel kolik dní jako hlína, nestoje o nic, ani o kalendář ani o papír. Dnes po prvé jej zase něco těšilo. Stříbrný peníz, vzácnost veliká, jak živ takového neměl; a blýskal se mu nadějí na lepší malování.

Zamyslil se nad ním (bolesti ustaly), obracel jej na dlani, v hubených prstech, až náhle zase sevřel pěst a ulekaně obrátil zapadlé oči ke dveřím. Vraceliť se Lhotákovi. Budou-li chtít desetník –

Lhotáková také hned o něm začala, co Honzka s ním, že by mu ho raději schovala, Lhoták však ji hned zarazil, ať mu peníz nechá, když mu ho jemnostpán dal, ať se s ním popárá.^[18] Byl by desetník sice také rád „schoval“ jako žena, ale opatrně hned rozvážil, že farář k nim jistě přijde, že se bude hocha ptát.

Tak zůstal stříbrný malému Hilmovi a byl mu pokladem. Hoch jej balil do hadříku, ukládal do rohu postele v hlavách, rozbaloval zas a zamyšloval se nad tím bílým, otřelým plíškem, při jehož hraně prordíval se záblesk mědi, obracel jej, počítal, co to je peněz, co všechno by si mohl koupit, i lepší štětec.

Jak bolesti přecházely, jak se mu volnilo tělesně, zatoužila jeho duše, jako když se náhle vzejme oheň dlouho tlumený ven, aby mohl ze světnice, ven a především do školy, aby ho pan farář viděl, aby si vzpomněl. Nezapomněl-li, jak povídal o těch lepších barvách. I nutil se, a Lhotákovi mu nebránili; vstal a chtěl jizbou k druhému oknu, než zamotal se a nohy se mu pletly, takže sama Lhotáková uznala, že je jako moucha, když vyleze z podmáslí, ať si jde raději zase lehnout. Felčar, když přišel a o tom uslyšel, se až vadil a přísně poručil, ať hoch ostane ještě v posteli, že nesmí ze stavení.

Tak očima bloudil venku. Měl postel u okna a viděl na kousek zahrady za chalupou, na její trávník zimou vymořený, na několik sliv a keř „vína“^[19] u dřevěného plotu. Bylo v březnu, jaro se časně a rychle otvíralo; viděl to na omlazených, rudých prutech nevysoké vrby za plotem, na tom angreštovém keři, jenž začínal pučet, na proužku trávy u okapu, která se nejdřív prozelenávala, viděl to na slunci zalévajícím čirý vzduch, holé stromy, všecko jasnou září. Až k posteli, až na jeho pruhované, hubené peřiny padaly jasné prošlehy nízkým oknem prozařujíce na něm zeleň mořské cibule a muškátu a vábily, táhly žhavou touhou ven, ven na sluníčko.

V ty dny farář Havlovický nesedal už tak u knih, nýbrž meškal víc venku, na poli a v zahradě. Přecházel, prohlížel stromy, které poslední dobou zasadil u pole, za farou, u cesty i v zahradě, kdež už druhé jaro stály ouly, bez „fratera“, po nebožtíku boušínském faráři Ondráškovi, dosud ještě tiché.

Dohlížel na první práce v zahradě, k nimž vedl hlavně Mikulu Rusa. V ten čas opatřil si také nové druhy jiřin, jak je v posledním čísle „Květů“ ohlásil dašický farář Turek, „sbírku 771 soret jiřinek kařelních (...)

(......)