Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV.

Když se vycházka k jámě toho dne nevydařila, umínil si Havlovický, že se tam vydá ve čtvrtek s neděle. Než toho odpoledne musil do Roketníka s pánem Bohem; také příštích dnů bylo dost práce a vždycky se něco namátlo do té cesty, takže teprve v druhé polovici července, přede žněmi, vypravil se ke žďárecké jámě.

Šel za farou na draha, odtud nerovnou vysočinou, jež zplavěla obilnými lány již již zrajícími a nad níž v pozadí pod zářícím nebem shlížely v půlkruhu chlumy, vrchy, kopce v pole zdělané, lesnaté, nejvýše Bor a mohutné Vrchmezí při samých hranicích.

Před Žďárky, poslední českou vesnicí, vedla cesta v úpatí lesnatých chlumů opodál několika roubených chalup a osamělého, zděného stavení, za nímž se táhl sad až k nedalekému lesu. Bělalo se v zeleni zahrady a stromů tiché jako vymřelé.

Farář se po něm dost ohlížel; byloť mladého Klimše. Ale nespatřil ani jeho aniž koho jiného. Nestavil se, šel rovnou dále do nedaleké vsi, tou napříč a zanedlouho pak octl se mezi lesnatými chlumy v úzkém údolí. Vysoká, černošedá halda při spodu i v bocích porostlá lopuchou a travou označovala cíl cesty.

Za haldou nevelké stavení s ohradou uhlí, opodál ústí černé jámy, u něho dva umounění hašplíři; třetí horník všechen v tváři začerněný seděl na lavičce před stavením v chladu a stínu a pokuřoval si. Všichni faráře uctivě pozdravili; znali ho, neboť všichni byli zdejší: jeden ze Žďárek, druhý ze Závrch, nedaleké samoty, třetí ze Stroužného, pruské, ale české vsi, stulené mezi vrchy pod Borem, do které odtud bylo takřka, co by kamenem dohodil.

Farář zvěděl, že důlní je v jámě s panem šichtmistrem ze Svatoňovic, ten že dnes přijel na přehlídku. Jak se farář zmínil, že by se rád podíval do jámy, hned se nabídl ten, který seděl před stavením, hned přinesl čapku, flek, perkytli i otevřený kahan, do něhož přidal čerstvého loje. Za chvilku přijala jej i faráře tmavá, jako nekonečná chodba, kterou se mihotal plamen primitivního hornického kahanu, jejž farář nesl. Horník průvodce měl svazek loučí a těmi svítil jako pochodní.

Zardělá zář pokmitovala po trámcích a prknech hrubého vydřevení, po vlhké, místem mokvající půdě i úzkých železných kolejích v ní.

Do hlubokého ticha tmavé chodby zalehlo z hloubi, z černa jako vrzání a harašení, světlo tam rudě zablesklo, za ním druhé a obě nesla se tmou proti nim, až v jejich záři rozeznali vývozníky zamazané, učerněné, tlačící „hunty“ malých koleček, plné černého drobného uhlí.

„Zdař Bůh!“ zavznělo proti faráři dunivě a s ohlasem. „Zdař Bůh,“ ozvalo se po druhé. Zajeli, sotva že však farář popošel nějakých deset kroků, uslyšel opět hlasy.

„Snad se už páni nevracejí!“ zvolal horník, zastaviv se překvapen.

Farář své podzemní výpravy nedokončil. Sice mohl se svým průvodčím dále, zůstal však, když se mu nahodila taková příležitost, že mohl promluviti se šichtmistrem ze Svatoňovic. Proto, když se s ním a s důlním setkal, obrátil se s nimi ven, na boží světlo. Důlní byl dost mladý, světlovlasý, (...)

(......)