Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI.

Oba kněží na kousek mlčeli; až pastor opět začal:

„V Boleslavi jsem vystudoval gymnasium.“

„A jak jste se dostal, nemějte mou otázku za sprostou zvědavost, až do Pruska a sem?“

Zahýbali za poslední stavení, dostali se na stezník vedoucí výš, ale nevysoko, do polí, roztáhlých směrem k Padolí, nerovně, oupady, dolci a zase rovnými lány. Všecka ta výšina byla zaplavena ostře žlutou září slunce chýlícího se k západu.

Pastor, jenž držel slaměný klobouk v ruce, zastavil se na farářovu otázku. Bylo při lánu dozrávajícího žita na kvetoucí mezi, ze které, jak šli, vyletovaly bílé, malé můrky.

„S vámi o tom, pane faráři, mohu promluvit,“ začal s „vy“, když slyšel Havlovického důsledně vykat, „vám, doufám, nebudu na pohoršení. Slyšel jsem o vás už tolik, lid vás chválí i ti, nevědomky, kteří s vašimi novotami nejsou spokojeni.“

Vtom se zpět obrátil a ukázal na skalnatý, táhlý Bor, planoucí v západu, na vrchy vedle něho a chlumy před ním ukrývající Stroužné, jeho ves s chudičkým kostelíkem a s chudší ještě farkou.

„Hledal jsem pravdu, zamiloval jsem si filosofii,“ povídal klidně, bez pathosu, s tichým úsměvem, „šel jsem za mudrci, chtěl jsem až k moři a Bůh ví kam, a dostal jsem se do tohohle kouta mezi chudé tkalce; abyste rozuměl, pane faráři,“ obrátil se po Havlovickém, „ostatně jste jistě už slyšel, že jsem měl být katolickým knězem.“

„Vy jste jím nebyl?! Povídali, že jste byl piaristou v Litomyšli.“

„Ano, ale jen klerikem. Když jsem vystudoval gymnasium, vstoupil jsem k piaristům; byl jsem u nich v Benešově, v Berouně, odtud mne poslali do Litomyšle. Tam jsem byl žákem Bonifacia Buzka,“ dodal rychleji, jako by se chtěl pochlubit.

„Slyšel jsem ho tuze chválit.“

„Ó, to je muž velmi srdečný a pocvičený, tak ctný a nábožný jako dobrotivý,“ chválil pastor horlivě. „A hlubokomyslný, však proto samé musil snášeti mnohé útisky. Pořád ho přesazovali; teď je někde na Moravě, ani jistě nevím.“

„A ten?“

„Ten mne uvedl ve filosofii, ten mně ukázal cestu. Ostatek šel jsem sám.“ Okamžik se zamyslil, ale vytrhnuv se, rychleji pokračoval, jako by chtěl dohonit nebo brzo odbýt: „V Litomyšli se to rozhodlo. Klášterní zahrada a ten můj pokojíček by mohly povídat. Co jsem se nachodil, napřemýšlel – Svědomí mně nedalo, měl jsem se za pokrytce. Jako klerik jsem učil na škole. Měl jsem učit, čemu –“ Stihl, že farář Havlovický se zachmuřil. Pastor bezděky se odmlčev, pokračoval pak:

„Byl to těžký boj. Ale šel jsem. Chtěl jsem do Královce, do Königsberku, vědí,“ maně zas zaonikal.

„Do Královce?! Proč zrovna tam?“

„Protože tam přednášel profesor Herbart. Na stolici Kantově,“ dodal. „V Litomyšli jsem četl jeho, jako Herbartovo, Einleitung in die Philosophie a jiné, četl a také zamiloval.“

Tvář Havlovického se změnila náhlým překvapením. Do té chvíle cítil se, ač si to nepřiznal, nějak povznesenější, a stín odpadlictví na pastorovi přece také překážel, třebaže ho pro ně nezatracoval jako kostelecký farář. Teď ucítil moc silné (...)

(......)