Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII.

Byl. Vytrhl od mostu s houfcem výrostkův i mládencův, a ještě cestou hartusivě, divoce je pobízel a štval, aby jen šli, že jsou „berani“ u Zejdlů, že se tam slezli ze všech konců, od Hrádku až a ze vsí, a ten Khomů zmetek že tam také šel, že je rozeženou prašiuky beranské.

Bylo kalné, listopadové odpoledne; vlhkým vzduchem mrazivě válo a několik osamělých dubů v travnatém svahu za poli nalevo stálo v zamžení jako v lehkém závoji. Rozměklou cestou čvachtaly chvatné kroky celého houfce, hlučelo v něm, ten onen z něho vykřikl nebo zamečel jako beran, až se všichni rozchechtali.

Naráz pak ztichlo vše, kroky, křik, mečení, smích. Šimůnek, který nesl vyhaslou dýmku dlouhé troubele v pravici jako velitelskou hůl, div nezesivěl. Zrovna proti nim, prostřed cesty zarazil koně jezdec v modrém, límcovém plášti v zimní čepici, od větru ve tváři červený, farář Havlovický. Vracel se z Poříčí, kam musil s Pánembohem nakvap, hned po posvícenském obědě, když kaplan Šulc nemohl, neboť měl bolavou nohu.

Farář věděl hned co je, kam se houf žene; slyšelť už dřív, nežli k němu dojel, beraní hlas a nadávky „beranů“, všechen ten hrozivý hluk. Nezamhouřil očí, nepustil houfec mimo, jako by ho neviděl. Zaraziv jej, ptal se, jako by nevěděl, a ptal se mírně, s úsměvem, kam tak pospíchají.

Ti nejmladší, výrostkové, kteří k němu chodili na opakovací, se zarazili; starší, ale svobodní ještě, bývalí jeho žáci, se zastyděli, jak mnozí z nich naráz vystřízlivěli jeho mírnou otázkou. Ten onen se rozpačitě usmíval, žádný však nepověděl; jen Šimůnek a brečlavý Franta Švec za ním stojící, jenž před lety sháníval svatojakubského kozla a shazoval jej se zvonice, až mu to farář zkazil, se ozvali. Šimůnek zkrátka a zostra, až hrubě znělo, že se „berani“ rojí, to že je ostuda pro Padolí.

„Já vím, Šimůnku, co chcete, mějte rozum a vy všichni a nechte toho. To by byla ostuda pro Padolí, co chcete vyvíst. Ti evangelíci jsou také křesťané, jsou vaši bližní. Jak pak by vám bylo, kdybyste byli mezi samými evandělíky a oni takhle vyváděli vám. Je to nepořádek, pro obec žádná čest. Václave, Honzo, a ty, Václave Šimků, Tondo, ty –“ spustil náhle a ostře na výrostky ukazuje po jednomkaždém velitelsky a rozhodně, „hned pěkně otočit a domů, to vám povídám. A už! A ty Josefe, Bendo, Václave Lokvenců –“ jmenoval ostatní mládence, „nechte hloupostí a jděte radši k muzice tancovat, ďoučata čekají.“ Mluvil přísně, bylo však cítit, že mluví ze srdce, jejich příznivec, jejž měli rádi ze školy a jenž si jich i pak přátelsky všímal. A bylo to tak neobyčejné, jak s koně mluvil a poroučel, jako nějaký oficír.

Nemohli odporovat, zvláště když pak pobídl, tak aby šli, aby šli s ním, že tadyhle sousedé Šimůnek a Švec Franc taky půjdou, jistě.

Trhl uzdou, kůň vykročil; to se již všechen houf obracel. Šli před ním; většina mlčky, někteří se rozpačitě smáli. Výše mezi staveními začali se ztrácet. Farář jel zvolna za nimi, jako by neviděl, že Šimůnek s Frantou Ševcem ostali, (...)

(......)