Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX.

Rozchumelilo se, napadlo sněhu, a že panoval slušný mráz, nastala sanice. Jednou dopoledne koncem adventu poručil farář Havlovický Mikulovi Rusu, aby přichystal sáně, že pojedou do Náchoda. Pro matku, jež rozkaz slyšela, dodal, že by si rád zase pohovořil s panem vikářem.

Vyjeli zrovna po obědě. Nebe šedě zaklopeno, v povětří ani vánku, a přece jako by se cosi chystalo v tom mrtvém tichu pod nebesy v nehnutých, těžkých oblacích; rostl sníh. „Myška“ s hnědkou hnaly se jako vítr; příbytky míhaly se vpravo vlevo jako vidění vzad, pak zasněžená pole, bílé chlumy, lesy.

Havlovický, hned jak vyjížděli, vzpomněl na paní důchodňovou; před Náchodem zcela zaběleným, nad nímž na zachumeleném vrchu čněl do kalného vzduchu starý zámek s pozadím zavátých lesů, jako zakletý, chytlo Havlovického teskné zatoužení navštívit její hrob. Křikl na Mikulu, aby nezajížděl k děkanství, nýbrž aby jel rovnou z města ven. Mikula v starém kožichu řemenem přepásaném, v beranici, kývl hlavou a švihl do koní.

Vyrazili prudčeji, až drkáče jim na bocích hlasněji zachřestily. Dřevěné příbytky na předměstí jen se mihly; přejeli náměstím a z města ven. Mikula uvažoval, co je, kam jemnostpán chce, když přece řekl, že do Náchoda. Kus za městem ho uslyšel zas; poroučel, aby zastavil. Bylo před osamělým hřbitovem, výš nedaleko cesty.

Koně zarazili, „myška“ se otřásla a zafrkala; Mikula divě se hleděl za farářem, jenž vyloupnuv se z kožichu, šel rovnou ke starému kostelíku pod holými lipami. Kamenná obruba, stromy, střecha gotického kostelíka, vše plno sněhu, a hřbitov sám jedna celina. Jen hlavní chodník byl proházen a prometen.

Farář šel volným krokem rozhlížeje se, hledaje, neb sníh všecko změnil; zahnul pak kousek vlevo do sněhu, až stanul opodál kříže, ze závěje trčícího, jejž sníh bělostnou, měkkou konturou obroubil a jenž nesl jméno Karl Friedrich Schmidt a Albertine.

Havlovický po prvé viděl jejich hrob ve sněhu zapadlý. Chvíli stál dojat; smeknuv, začal říkat modlitbu, záhy však se mu rozplynula ve vzpomínkách a vážném zamyšlení. Ticho, mrtvo v bělostném svahu nad hřbitovem i na cestě pod ním, ticho a teskno. Z dálky se ozvaly zvonce v saních a rolničky jako zmírající ohlas radosti života.

S tím hlasem přivanula mu vzpomínka na veselé zimy, jak ti tu rádi jezdili, jak důchodňová se těšívala, jak sedala v saních v plášti, v čepci, svěže zardělá, zářících očí. Marnost všeho dolehla na srdce, jež se roztesknilo. Povzdechl, upřel pohled na zachumelený hrob a kříž a vrátil se k saním.

Mikula na jeho rozkaz otočil, nedojel však v jednom do města na děkanství. V ulici u samého náměstí musil zarazit, když farář zahlédl slatinského mlynáře Kilara. Přicházel z náměstí v šedém mlynářském kožichu, v šedé zimní čepici, ve vysokých botách, sám šedý, ale černého obočí. Těšilo jej, když poznal, kdo jej volá a hned přistoupil k saním zarazivším.

Přivřel na okamžik oči, jak měl ve zvyku a usmívaje se z libosti podal faráři ruku. Ten se nejprve zeptal na (...)

(......)