Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX.

Projasnilo se, když zadýmala mísa na stole v záři borové louče. O štědrovečerní večeři se dostali do veselejší noty; jedli jahelnou polévku, „vařené buchty“^[24] se sušenými houbami, a naposled přinesla Lhotáková babníčky kávy a k ní buchty na pekáči pečené, ne tuze bílé. Chutnalo všem, nejvíce však malému Hilmovi, zvláště vzácný ten nápoj a pečivo. O stromečku nebylo potuchy jako nikdež v Padolí.

Nadělení však přišlo. Lhotáková přinesla křížaly a jablka, Málek vytáhl z pytlíku ořechy. Nejdříve dal malému Hilmovi, na toho zvláště pamatoval. Když byly ořechy, našly se i karty; Lhoták je vytáhl, staré a umaštěné; pleskaly dost a ořechy chrastily. Vtom se vyjasnilo u betlema. Několik svíčiček ze zbytku sloupku, jejž Lhotáková dala hochovi, tam zaplanulo.

Červená, široká tvář Lhotákova se tam obrátila, usmívajíc se; také Málek se tam otočil od karet. Déle však nežli na betlemu uvázly mu oči na suchém, pobledlém chlapci, jenž rozžehnuv, stál před betlemem. Všiml si, jakou má radost, na očích mu byla vidět, než všiml si také, jak je „churý“ a nedobré barvy, a pomyslil si, čím to, snad že Lhotákovi mu dost nedají a tuze jej namáhají soukáním, nebo je-li to ještě po té nemoci.

Hráli do jedenácté a déle. Na jitřní se Málkovi nechtělo. Zato malý Hilma, jenž na lavici už podřimoval, vyskočil jako zajíček, když jej Lhoták budil, tak chce-li, aby se dostrojil, že je čas.

Ze stavení vyšli sami dva. Mrzlo, jen jiskřilo. Na všem čarovné, modravé šero projasněné stříbrným prosvitem měsíce. U stavení, u stromů a plotů hluboké, nehnuté stíny; mezi nimi vyzářené bělostné plochy jiskřivé, v holých stromech tajemné mlhavo měsícem protkávané. V oknech stavení skoro všude zardělá zář a v ní, za okny, v jizbách siluety tkalcovského stavu a lidí. Stavy nerachotily, lidé za nimi neseděli. Všude ticho jako v neděli, slavně. Ticho, a v něm divný ruch. Kroky se ozývaly mezi příbytky, na záspích, lidé vycházeli, čekali na sebe.

Jiní Lhotáka s hochem docházeli, přecházeli, padolští, z Poříčí, v pláštích, v květovaných ovčích kožichách, děvčata i ženy v šátkách přes hlavu; těžké boty duněly tichem na umrzlé silnici. Hluk jejich a hlasů rostl a mohutněl, jak se blížili k náměstí, „městečku“, jak docházeli nad lipovou zasněženou aleji ke kostelu, jehož okna již zářila do mrazivé noci.

Hlas zvonů se do ní rozlil se staré zvonice s dřevěným podsebitím a hlaholil na dol k zamrzlé řece pod olšemi sněhem bílými, i výše do zasněžených strání, k černým lesům.

Z „městečka“ alejí vzhůru ke kostelu proud tmavých postav; nový docházel u samého kostela zleva od Zbečníka, a druhý zprava s kopce od Zlička a Srbské, nejvíce mladá chasa, ale i starší, v tmavých burnusích, v pláštích, v květovaných kožichách, s „mezníky“ na hlavách, s holemi v palcových rukavicích. Šum, hluk i smíchy mladých tlumily se za černými vrátky na zasněženém hřbitově kolem kostela.

Zvony hlaholily nad zástupy, jež se hrnuly proudy do svatyně hlavními dveřmi i pobočnými. V lavicích ani (...)

(......)