Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI.

Mráz roztřásl malého Hilmu, když se ubíral s Lhotákem z kostela. Hoch se krčil, schoval ruce do kapes, chutě však klusal, jak měl nitro prohřáto tichou veselostí z krásných dojmů. Všechno se mu živě míhalo: kostel za noci, jeho tajemné šero a světla, lidé v temnu i tváře jejich sloupky ostře, do ruda osvětlené, oltář s hvězdou, mše půlnoční. V to vanuly tiché ozvěny, varhan hlas, dudácký motiv nebo úryvek pastýřské arie, neurčitým, ale lahodným ozvukem.

Těšil se, že bude Lhotákové vypravovati, co viděl a slyšel. Než nepověděl nic; spala, když došli k příbytku a chvíli ji budili. Přišla rozespalá a hoch musil hned do pelíška, na pec, kdež měl dnes nocleháře, Málka, pašera. Ten se vytrhl, ale jen zabručel:

„Už jste doma? Mrzne, viď. Tak spi, spi.“ Otočil se na bok a spal dál.

Hilma také hned usnul; spánek měl plný snův o jitřní. Spal tvrdě a dlouho. Že byl Boží hod, nechali jej; také ho proto nebudili, poněvadž o něm mluvili, Lhoták poloustrojený a Málek u babníčka kávy, kterou Lhotáková dnes uvařila, když byl slavný den a když Málek přinesl zrní.

Málek si už včera, hned jak přišel, dobře všiml malého Hilmy, a teď na plno řekl Lhotákovi, když Lhotáková odešla na ranní, že hoch je churý, že chuře vypadá, co je, nedřou-li ho, že to soukání mu jistě neslouží.

„To je od tý nemoci.“ Lhoták zadrbal se ve věnečku pod bradou.

„Právě proto by se neměl tuze namáhat.“

„Cák ho možem živit zadarmo?“

„Ňáký lehčí řemeslo by bylo lepší. A taky aby něco uměl, aby se moh’ sám uživit. U vás porád nebude, do smrti přec nebude soukat, a za stau, ani pomyšlení!“ dorážel Málek.

„Tak si ho vem ty!“

„Na mý řemeslo?! To by měl a to by teprvu nevydržel.“

Na peci zachrastělo; hoch se probudil a lezl dolů. Umlkli o něm. Pak se Lhoták ustrojil na hrubou a odešel. Málek zůstal. Že si chce v suchu a v teple odpočinout, řekl; to však ne, že by rád s hochem sám promluvil.

Lhotáková vrátivši se z ranní uklízela, šukala po stavení, v chlévě, oběd strojila meškajíc dlouhé chvíle na síni pod komínem u nístěje nebo v komoře. Hilmovi bylo příjemně za toho svátečního jitra, když se umyl, dostal čerstvou, bílou košili, pak vzácnou snídani: kávu. V světnici hodně vyhřáté pěkně poklizeno a ticho; stav nerachotil, stál tiše a jak venku svítilo slunce, vyjasnilo se i v tkalcovské jizbě, jejíž okénka dopola prokvétala jiskřivými, ledovými květy.

A byl s Málkem sám. Starý pašer, jenž se ho hned tenkrát onoho večera u Hlaváčků ujal, jenž jej kolikrát už podaroval a z něhož nikdy nemusil mít strach jako ze Lhotáka a ještě více ze Lhotákové, byl jakoby příbuzný, jako strejc.

Teď se vyptával na jitřní a na ledacos, aby na chlapci vyzvěděl, jak se má, také si zas betlem prohlížel při plném světle a upřímně se divě, pochválil hochovo dílo.

„To abys byl malířem, hochu,“ řekl ledabylo s úsměvem, víc žertem. „Chtěl bys?“

Byl až překvapen, s jakou ochotou hoch přikývl, jak se mu oči rozjasnily.

„Inu, víš, milý hochu, taky by to nic nebylo,“ obracel, (...)

(......)