Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV.

Týden po josefovské slávě, kdy vypsání její v novinách do Padolí ještě nedošlo, jmenovitě dne 3. září podvečer rozloučili se s farářem Havlovickým, jenž nazejtří chtěl do Prahy, sestra Krůčková i švagr. Přišel také Kalina hodinář s Kalinovou dát s pánem Bohem a znovu požádat, aby jemnostpán v Praze na Honzíčka nezapomněl. Přišel i Červíček, druhý kostelník, přát šťastnou cestu.

Loučení dost, až farář sám, jenž léta již nevydal se na delší cestu, byl dost vzrušen. Ještě více stará mlynářka, kteréž značilo Praha a „někde za Prahou“ něco tuze dalekého. Ochotně přisvědčovala, když farář jí připomínal co a jak v hospodářství za jeho nepřítomnosti, ochotně a nějak měkčeji, laskavěji, že ano, aby se nestaral, jen aby on si dal pozor, aby se mu něco nestalo.

Ráno, dne 4. září, ještě za šera zapřáhl Mikula Rus „myšku“ a hnědku do kočárku. Doubenus, jenž navečer také přišel na faru, oznámil po večeři, že přijde ještě ráno. A přišel; pomohl Mikulovi, vynesl farářův tlumok, počkal, až farář přišel. Maje smeknuto, přál mu šťastnou a veselou cestu a usmál se blaženě, když se ho farář zeptal, tak co mu má z Prahy přivézt; počkal, až se panímáma se synem rozloučila, až vůz sjel lipovou alejí dolů a zmizel.

Mikula zajel jen do Náchoda, kdež měl farář zamluvené místo na poště. S tou se dostal toho dne do Hradce Králové; tam na něj už čekala cedulička „Aufnahms-Schein – – giltig zur Gesellschaftsfahrt auf den 5. September“, kterouž mu na písemné požádání opařil J. H. Pospíšil, impresor, knihkupec a vlastenský nakladatel. Ta cedulka zabezpečila faráři místo v dostavníku jezdícím mezi Hradcem Králové a Prahou.

Už v poštovním voze vzpomínal farář na svůj kočárek s „myškou“ a hnědkou; což teprve, když přenocovav v Hradci, usedal dne 5. září na úsvitě v povoze, jehož střecha byla plna tlumoků, cestovních brašen a balíků, a jehož prostora určená pro osm osob musila jich pojmouti toho chladného rána jedenáct.

Všeliká protestace byla marná; chtěl-li se farář za den dostati do Prahy (s jiným povozem to nebylo možná, neměl-li podložených koní jako dostavník), musil vsednouti. Na tom „Aufnámsšajnu“ sice ustanovoval bod pátý a poslední, že každý pasažír je povinen na každé stanici své místo zaměniti; ale při tom, jak vůz nacpali, byla v tom jen záměna sousedstva, žádné však polepšení.

Když se dostali z hradeckých bran, za hradby, na širou silnici, většina ve voze již dřímala; dva však zakřesali a zapálili dýmky a nedbali, že ze dvou ženských, šátky a plášti zachuchlaných, začala jedna kašlati a druhá vzdychati, ach, že ji bolí hlava, hned co vstala, ach, jak to jen vydrží.

Teprve když se rozednilo, uviděl farář společnost v dostavníku, jak náleží. Z těch dvou ženských jedna, mladší, patrně zámožnější měšťanka, seděla v plášti a v klobouku, z něhož jí hubená, drobná tvář vyhlížela jako z kukaně. Druhá, starší, měla na hlavě tmavý čepec a přes ramena velký šátek na zádech do rohu složený. Vedle ní seděl student, u toho nějaký bohatý sedlák (...)

(......)