Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXV.

Druhého dne dopoledne vyšli z bývalého paláce šternberského na Hradčanech, kdež toho času byla obrazárna Společnosti přátel krásných umění a sbírky českého Musea, slatinský učitel Šolta v zánovním hřebíčkovém kabátě úzkých rukávů s černým šátkem na krku a v placaté, černé čepici, s Kylarem, „panem otcem“ ze mlýna zpod Červené Hůry, v mlynářském, šedivém kabátě, v čepici světlé barvy, v nohavicích do bot. Vlasy učitelovy do snědých spánků přičesané, kdysi černé jako havran, prokvetaly; černé však oči zůstaly, jak bývaly, bystré a plné lesku.

Kantor i mlynář si vydechli, a jak stanuli, ještě se ohlédli po výstavné budově, kterouž kolik hodin procházeli, v druhém poschodí z pokoje do pokoje, jedenácti pokoji a velkým sálem i po chodbách, kdež všude visely obrazy. Pak sešli z druhého do prvního patra i do přízemí, kdež je sbírky musejní zdržely déle nežli nahoře výtvory umění malířského.

„Mne už tejlo bolí, a hřbet taky,“ povzdechl Šolta. „Ale to nic, stálo to za to.“

„Stálo,“ přisvědčil do běla šedý mlynář a přimkl usmívaje se na okamžik víčka pod černým obočím. „A bylo vidět, co jsme měli a co jsme byli.“

„A už nejsme.“

„Kde je Václav?“

„Zastavil se s nějakým známým. Už jde.“

Šoltův syn jurista chvatně vyrazil, ohlížeje se. Ještě přitiskoval cylindr na černé vlasy; oči měl černé jako otec i přisnědlou tvář. Byla hladká, jen knírky se mu černaly pod nosem; bělostný, tuhý límeček trčel do ní, ač ne vysoko, nad černou, širokou kravatou. Jurista byl hezký hoch, urostlý, a slušelo mu to v tmavomodrém kabátě přiléhavém a v šedých pantalonech.

Vyrazil, zeptal se usmívavě, no tak, jak se jim líbilo, a co teď, k sv. Vítu že nemohou, tam že chystají všecko na zejtřejší korunovaci, trůn, klekátko pro krále a tribuny pro vznešené hosti, teď že tam nikdo nesmí, ale že by Hradčany mohli projít.

Mlynář jako by neslyšel, zadíval se za kočárem, jenž vyjev od švarcenberského paláce hrčel vzhůru Hradčanským náměstím. Dva páni v něm seděli, jeden v klobouku s vlajícím, zeleným peřím.

„Kdo to asi je –“ zeptal se mlynář jako pro sebe.

„Ten s tím peřím je nějaký generál,“ vysvětloval jurista, „a ten druhý snad nějaký vysoký úředník nebo vyslanec. Je jich tady –“

„Ruský taky? Ruský vyslanec,“ vpadl učitel s dychtivou otázkou. Přálť Rusům, jakož i „pan otec“.

„Je tu taky; ostává na Malé straně v Šternberském domě.“

„A kam tihle by jeli,“ divil se mlynář, „že tudy, a ne do hradu.“

„To asi do toskánského paláce, tamhle,“ ukazoval mladý Šolta, „k Metternichovi.“

„Ah tak, tady je,“ vzpomněl učitel. Hned předevčírem večer, když přijeli do Prahy, zeptal se mlynář na Metternicha a uslyšel, že bydlí v toskánském paláci. Nevěděl, kde to je, ale neptal se dál; zamluvili palác i ministra. Teď s paláce nespouštěl očí.

„Tak tam,“ mumlal si a sevřev rty, přimkl víčka; pojednou zahrozil holí, až jurista, leknuv se, k němu se přitočil, aby jej zakryl. Mlynář však se mu vytrhnuv, uplivl se a otočil, vyraziv zamračeně:

„Katan (...)

(......)