Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVI.

Šum a hluk a ruch, jež proudily Havlovickému vpravo vlevo a jež dorážely na mysl tolikerými novými dojmy, zněly jemu, venkovskému faráři, uvyklému na tiché okolí a klid osamělé fary, tím pronikavěji, až ohlušivě. Než nezmátly ho ani nesklíčily.

Vzpružily jej a příjemně vzrušovaly. Havlovický se ihned do proudu vpravil, jako by nebylo dlouhé řady let, jež ztrávil v odlehlém, zapomenutém zákoutí. Mládl vzpomínkami na studentská léta, jež byla v jeho životě, později tak jednoduchém a povinností a prací určitě vymezeném, nejvolnější, nejkrásnější a nejrozmanitější.

Dojmy těch dob, mnohé již vybledlé nebo zapomenuté, probouzely se jako uvadlé květy pokropené živou vodou, a jejich barva a vůně živla omlazenou, osvěženou vnímavostí.

Pro ta minulá léta byla mu Praha milou; a co vlastenecké vědomí za studií theologických v něm vzbuzené pak zvroucnělo a kořeny hluboko do srdce pustilo, vzhlížel k ní jako všichni vlastenci jako k palladiu, jako k městu posvátnému, ne bez romantické blouznivosti vyzlacující vše v minulosti.

Hned byl jako doma, když se od dostavníku bral ke křižovníkům; jako by Prahu byl včera opustil, jistě kráčel hlučnými ulicemi. Novoty neztěžovaly mu cestu, Praha se nezměnila. Byla, jako bývala městem pochmurně vážným, ulic všelijak dlážděných, křivolakých, v nichž nezmizela žádná z těch starých budov, na něž za studentských let rád hledíval.

Přítel jeho, páter Jan, jej už čekal. Přijal ho srdečně a hned jej zavedl na jeho pokoj, kdež ho nechal, aby si po cestě oddechl. Havlovický osaměv, přistoupil k oknu, aby se podíval, kde je, kam má vyhlídku, a rázem otevřel. Očarován zahleděl se na nádherný obraz při řece i za ní i nad ní.

Zářijový den skonával za Petřínskou strání. Nebe hořelo. Nalevo pod okny Karlův most, jehož temné oblouky přepínaly zrůžovělý proud Vltavy. Hleděl na ruch starého mostu, na jeho věže a řady soch pokropených posledním světlem.

A za mostem nad spoustou zahnědlých, cihlových střech Malé strany, nad zelenou kopulí sv. Mikuláše a nad věžemi ostatních kostelů Petřín už v stínu, Strahov, královský hrad a jeho kostely obestřené modravým florem, vznášející se u velebné kráse. Nade vším jako to zlato a zardělý nádech západu svit a lesk vzpomínek na bývalou slávu, jež zkamenělá v paláci panovníkův, ve velebnosti chrámů, v hrobech vévod a králův i světců národních, dojímala teskně, až se mu zachvělo srdce. Zvony se kdesi rozezvučely a jejich hlahol nesl se nad ruchem všedního žití, jenž z Kamenného mostu k němu do pokoje šumivě zaléhal, čistě a vznešeně jako minulost, jak ji vlastenecký kněz viděl a pojímal.

Probral se, když přišel zase páter Jan, jenž začal o jídle a pití, o večeři a korunovačním ruchu. O svém poslání, týkajícím se Jeníka Kalinova, se Havlovický prozatím nezmínil, čekaje na příhodnou chvíli. Večer ztrávil s přítelem; ráno hned po snídani vypravil se z kláštera.

První zastávka nebyla daleko. Přešel přes ulici, do brány Klementina, bral se kolem semináře, kdež (...)

(......)