Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII.

Krajané si dost dlouho hověli v pokoji mladého právníka. Starý Šolta, od příjezdu až do dnešního poledne tak vesele hovorný a spokojený, pojednou se odmlčel. Mluvil málo a také roztržitě poslouchal, když syn zamlouval to, co skoro donucen vyznal stran tajného spolku. Divadlem si pomáhal, vypravuje, jaké tuhle, před třemi dny, druhý den, co císař přijel, bylo slavné představení v divadle na Ovocném trhu, opera „Křižáci v Egyptě“, co stálo peněz, co jen obleky!

Všecko na ně z Vídně a z Drážďan, dekorace také většinou z Vídně, jaké množství lidí hrálo a pomáhalo, kolik set a jak oblečených, Turci s luky a v pancířích šupinových, křižáci v brnění, a jaké byly dekorace! Do kopce stoupalo křižácké vojsko, konec ho nebyl, protože zacházelo a zase z kulis se vracelo.

„Nejslavnější zpěvačku si na tu operu pozvali.^[29] Osmdesát dukátů dostala za ten jediný večír,“ vypravoval horlivě právník. „Ještě jedenáctkrát vystoupí, a za každý večer čtyřicet dukátů.“

„Šolto, slyšíte,“ volal mlynář, jenž ležel naznak na slamníku prázdné postele, ruce za hlavou.

„Ne, já počítám; to je suma sumarum pět set dvacet dukátů, činí aspoň tři tisíce zlatých, což jsem já nevysloužil za celé živobytí, a třicet let už kluky hřebelcuju, třicet let už na kůru Boha chválím, hraju, zpívám –“

„Ale nejste tak hezký jako ta –“ štípal mlynář.

„To by mně toho v Slatině dali, kdybych i byl tak hezký; leda trochu bramborů a kysela.“

„Já bych chtěl jen to, co dali za osvětlení v divadle, za voskové svíčky,“ počítal právník.

„Byl jste tam, Vašíčku?“ ptal se mlynář.

„Co vás napadá, pane otče. Dvůr, vyslanci, jenerálové, dámy, stavové v červených fracích zlatem vyšívaných, guberniální radové a – študej chudent!“ nutil se do žertu.

„A co české divadlo,“ zeptal se ostře mlynář z postele, „to tam to panstvo taky bylo?“

„To víte!“ Študent se zasmál. „Byli by radši, kdyby nebylo. Česky se hraje jen v neděli a ve svátek odpoledne, a ještě ohrnují nosy, že jim české hry kazí povětří, že je cítí, když večír přijdou do opery nebo na německou hru.“

Kantor Šolta si zprudka šňupl.

„Pravda, máme teď ještě druhé divadlo;“ vykládal jeho syn, „vystavěl je Tyl a jiní vlastenci v bývalém Kajetánském klášteře. Teď ten klášter má nějaký Arbeiter, taky vlastenec, ten na ty hry dal bývalý refektář. Hrajou tam diletanti, herci z ochoty, Tyl a študenti, už třetí rok teď.“

„Tam se podíváme!“ vybízel mlynář.

„Když se teď nehraje! Zrovna tyhle dni ne, když by šlo nejvíc lidí. Ale to zas ouřady. Co to dalo, nežli divadlo povolili, a kdyby se otec chudých o to byl nezastal, a kdyby nehráli na chudé, nic by nebyli povolili. Často hrát nesmějí. A nežli ouřad kus povolí! To je přehlížení, to policie škrtá tak hloupě nebo naschvál! Ani ‚panenko Marjá!‘ se nesmí na divadle říct.“

„Panenko Marja!“ povzdychl mlynář ironicky.

„Škoda, že u Kajetánů tyhle dni nehrajou. Kdybyste viděli Kašku, to je herec, to byste se zasmáli. Když takhle řekne, ‚já páter familiáš‘, nebo ‚já (...)

(......)