Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVIII.

Z mariánské hradby zaduněly dělové výstřely; jejich hřímavé rány bily v pausách do zátopy kovových zvuků vlnících se za jitra nad Prahou harmonicky slavnostním hlaholem.

V ulicích hemžení, hřmot, ruch. Nejhustší, nejpestřejší proud hrnul se ze Starého města Karlovým mostem k Hradčanům: Pražané, venkovský lid, městská jízda i pěchota, granátníci v plné parádě pod prapory, s hudbou. Řadami rděly se výložky, pobleskoval kov; scházelo však slunce, v němž by svítilo zlato a stříbro helmic, šňůr i epaulet i hroty praporů, korouhví, zelených, rudých, modrých i žlutých nad cechy beroucími se za ozbrojenými sbory.

Nebe zůstalo zasmušilé a vítr vál. Medvědí čepice granátníků se čepejřily, prapory, korouhve se vzdouvaly, zmítaly.

Na ten proud měšťanského vojska a cechů dívali se Šolta s mlynářem, s farářem Havlovickým a Václavem nahoře u hradu skoro u samé kované brány, kterou hlídala vojenská stráž nikoho do hradu nepouštějíc. Slatinští si časně přivstali, ač se večer dost dlouho zdrželi „u Vořechovských“, bez faráře, který od „červeného orla“ zamířil rovnou do kláštera. Pro něj se záhy zrána stavili a on již na ně čekal.

Vyšli časně, nicméně nebylo na prostranství před hradem už volno. Než podařilo se jim proniknouti hodně blízko k bráně. Tu přehlíželi ten proud městských sborů ozbrojených a cechy, v jichž čele řinčivě se rozléhala hudba do šumu zástupů.

Děla, zvony umlkly, hudby ztichly, cechy, sbory odtáhly do druhého nádvoří utvořit špalír od královských komnat až ke kostelu sv. Víta. Vojenské stráže nepustily za nimi nikoho. Davy zůstaly před hradem a čekaly.

Zvědavost sílila jejich trpělivost i nohy a držela davy tak různých lidí. Co chvíli jako jiskra rozletěla se nějaká zpráva, jež vzpružila dychtivost a vzrušila hovor. Přiletěla kdo ví odkud, z kterého konce zezadu, od města i ze samého hradu.

Slatinští zaslechli, že nejprve přenesou královskou korunu, žezlo a jablko, plášť a štolu a pás korunovační z královských pokojů do svatováclavské kaple, že to tam ponesou nejvyšší zemští officíři, maršálek nejvyšší sudí a písař, a purkrabí – ne, ten ne, ten že nemůže, když mu zemřel bratr arcibiskup, že místo nejvyššího purkrabí bude zastávat ministr hrabě Kolovrat, sám bývalý purkrabí.

O to se vedle hádali, půjde-li hrabě Chotek nebo Kolovrat, a rokovali, kde se císař ustrojí, to jest, kde na se vezme plášť a všechno, to že ve svatováclavské kapli.

Pojednou zahřměly dělové rány, zvony se rozhlaholily. Hovory, hádky jako by uťal. Kde kdo obracel se k prvnímu nádvoří, ač v něm nebylo nic vidět; zvony a střelba hlásily, že se král ve slavném průvodu ubírá vnitřním nádvořím do kostela sv. Víta. Děla umlkla; z hradu ozvalo se troubení a hlahol kotlů. Jásavá fanfára vítala krále u prahu kostela sv. Víta, kdež král pokleknuv políbil kříž podaný mu arcibiskupem v zářícím plášti, v bleskotající mitře, kříž někdy Karla IV.

Vlny v zástupu polehly; dav stál zase klidně v pestré směsi a čekal dál. Kantor Šolta začal (...)

(......)