Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII.

Dne 17. září dojel Dušánek pláteník z Padolí na poledne do Náchoda vraceje se z Prahy, odkudž se vypravil hned nazejtří po té veliké slávě u domu vysloužilcův. V Náchodě zarazil „u tří kaprů“, staré, dřevěné hospody, kdež se vždycky stavoval, jakož Padolští většinou. Ani nevypřáhl, poněvadž chtěl snísti jen „talíř polévky“ a jeti dále. Pospíchal domů i dcera Aninka, které se už v Praze přece zastesklo a která se teď těšila na to, jak bude doma a děvčatům vypravovat.

Hnědák zůstal venku; polovypřažen pochrupoval chutě seno ze žlábku. „Světácký“ vůz, ne těžký, ale dobře stavěný, s lucernou v koši na líšni, zeleně natřený, jehož obruče kryla rohože a rohoži bělavá plachta, hlídal spolehlivý „Voříšek“, ač bedny ve voze byly bez pláten.

Ležel vpředu v pelíšku ze slámy a staré houně; jakmile však se někdo u vozu zastavil nebo šel blíže kolem, rozeštěkal se a lítal vnitř vozu po bednách, zvláště pro ten vůz stavěných, odpředu vozu dozadu až po samu zadní košatinu, jež s prkenným „čelem“ nad ní zavírala vůz.

Také se obořil na mládence dobře dvacítiletého v čepici, v obnošeném kabátě tmavozelené barvy krátkého života a delších šosů, úzkých rukávů, s bělavým šátkem, „půlkou“, kolem krku vpředu na uzel uvázaným. Na knoflíku na prsou visely mu housle v plátěném pouzdře, v pravici měl hůl, v levé uzel. Obnošený oblek hrubě ho nezdobil, ale urostlá, pěkná postava.

Maně uskočil od vozu, jak na něj Voříšek vyrazil a velkým obloukem vstoupil do hospody pokulhávaje, neboť bota jej dřela. Jizba nebyla plna. Dva, tři mužští seděli u piva, Dušánek s dcerou obědoval. „Talíř polívky“ už snědli i hovězí maso a ještě pečeni hospodský přinášel, právě když ten mládenec vstoupil. Její vůně jej uvítala i namlsala; kapsa však bránila. Usedl skromně u stolu poblíže dveří a dal si žejdlík piva. K jídlu nic, poněvadž před městem pojedl poslední kus suchého chleba a ve městě „podbělku“ ze zadní mouky, na kterou jeho malá zásoba peněz stačila.

Ta vepřová pečeně mu silně, dráždivě zavoněla, ale pak na ni zapomněl a nedbal, jak se Dušánek jídlem a pitím zardělý s plnou chutí dal do ní, jaké kusy krájí a polyká, jak se mu již mastným svítí kolem úst a jak zapíjí z holby.

Mládenec pozoroval jeho dceru; díval se po očku, ale vytrvale, po její pěkné, svěží tváři, a jak jí to sluší. Kolikrát stihl i pohled jejích jasných, hnědých očí. Nebylo v nich nic plachého nebo hrdého a smělého. Přímo hleděly, vesele. Pro ty oči, pro tu pannu i zvolna upíjel ze svého žejdlíka.

Hospodský nesl Dušánkovi už zase novou holbu a mládenec seděl pořád při prvním žejdlíku. Druhý si už nedal. Šel sice na jeden, ale k vůli té panně byl by si dal snad ještě jeden; vtom však volal Dušánek, co je dlužen a hospodský hned běžel k němu s černou tabulkou a křídou. Mládenec se v duchu usmál sám sobě, jak to jemu spočítá, a čekal, až vstanou. Děvče vstalo nejdřív a mládenec uviděl, jak je ne sice vysoká, ale urostlá; brala si špensr, pěkný, soukenný, a nabádala otce, že je čas.

(...)

(......)