Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIII.

Farář Havlovický dovídal se o tom, co se událo v Praze o slavnostech po jeho odjezdu, jen z novin a velmi pozdě. Den po jeho příjezdu do Padolí byla korunovace královnina, večer toho dne 12. měsíce září skvělá iluminace. Vypsání o tom však četl teprve až koncem toho měsíce.

Sám však musil do té doby často vypravovat o Praze a korunovaci, doma, dole „u zeleného stromu“, v hospodě nyní mladého Klimše, kdež se scházívala u kulatého stolu farářova společnost, felčar, dolejší mlynář a učitel Černý.

Pro ty noviny pražské si lidé také přijeli k němu do Padolí, aby od něho samého uslyšeli. Sotva že si Havlovický po své cestě trochu oddechl, navštívil jej, a to hned v úterý po neděli, které se vrátil, kostelecký farář. Přijel znenadání. Havlovický se s ním setkal na síni, právě když s panímámou hovořil o včelách.

Stará mlynářka, vědouc o synově nechuti ke kosteleckému sousedovi, se až zalekla a dobře si všimla, jak se syn přemáhá, aby hosta přijal vlídně. Kostelecký, nevelký, suchý, jako vždy sladký a líbezný, omlouval se i vysvětloval po bratrském políbení měkkým, rozplývavým hlasem, proč přijel, že už pana bratra dávno neviděl a že také toužil zvědět, jak se měl na cestě a v Praze, jak tam bylo.

Stará mlynářka sháněla kde co, jen aby hosta jak náleží uctila a jej v dobré vůli zachovala. V duchu se však mrzela, proč přijel, že tam mohl ostat, a dceři, Krůčkové, když přišla na chvíli na faru, to řekla a to, jak byli překvapeni, když z ničeho nic tady na síni se ukázal.

„Tak ti přišel takový sladký a k Josefoj hned s celou oulisnou hubičkou.“

S takovou také se rozloučil, když k večeru odjížděl. Havlovický si upřímně oddechl, když žlutý okroč odjel s kosteleckým a zmizel v aleji starých lip.

„No tak, Josefe, jak – Jak jste vycházeli!“ ptala se dychtivě mlynářka, když se syn u ní stavil ve dveřích kuchyně.

„Je jako býval. Já takovou sladkost nemám rád. Každé slovo jako v hedvábí, ale v tom hedvábí špendlík tu a špendlík tu; píchne, bodne špičatým slovem, a zase jakoby nic hladí. A toho vyzvídání! Nejvíc mu o to nahánělo, stavil-li jsem se, když jsem byl v Hradci, u biskupa nebo u generálního vikáře. A hned zas, že by on taky rád se někam podíval, ale opustit kostelíček –“ farář bezděky napodobil kosteleckého, „to že je těžká věc, kaplanovi všecko svěřit že nemůže a nechce. Rozumíte, maminko?“

„I rozumím. Aby ho lišku podšitou, krom toho posvěcení!“

„A jaké má starosti! Už vám věděl, že na Stroužném u pastorů mají zas dítě.“

„To snad ne! My jsme tu blíž a nic nevíme. Taky co nám je do toho.“

„Minulý týden právě. A vidíte, už také věděl, že to je zas holčička, už třetí holčička.“

„No, to má ten pastor dost pro radost.“

Farář se zamyšleně usmál, ale neřekl nic. Mihlo se mu, jak kostelecký při té novině dodal, jaký příklad pro ovečky, když pastor se nic nekrotí, to že je pro pohoršení. Na svou pannu Apinku nevzpomněl a že se o tom na kollatuře a dál všelijak mluví, a jaké má panna Apinka komendo. A takovému je (...)

(......)