Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLV.

Farář se maně ohlédl, je-li tu matka. Nebyla; seděla v čeledníku a nic při tom větru nezaslechla.

„Kde,“ ptal se farář chvatně, tlumenějším hlasem.

„Dole v městečku, u Foglarů.“

„Jak vyšel oheň?“

„Žádný neví.“

„Počkejte tu.“ Farář se otočil a chtěl k matce. Vtom úder zvonu, druhý, třetí. Smutně zněly ze tmy a větru, volajíce na poplach. Stará mlynářka vyběhla z čeledníku dříve, nežli farář k němu došel. Šetrně jí, ulekané, dopověděl, co zvon se zvonice děsivě hlásil; těšil také, že jsou daleko od ohně.

„Ale ten vítr!“

„Pro všechno chystejte, maminko, co by se mělo vynést, kdyby neštěstí trhlo. Mikula ať otevře vrata do dvorečka a branku dozadu. Já musím nejdřív knihy uklidit.“

Mínil matriky a ouřední papíry. Rychle se oblékl a za chvilku vynášel s kostelníkem knihy a nevelký archiv farský. Když vykročili ze dveří na schůdky, zarazila je rudá záplava, jež se třásla vysoko po černém nebi dole nad náměstím. Šindelové, doškové střechy příbytků při silnici z náměstí směrem k nim se vyjasnily prudkou, rudou září; i do ulice padal její svit. Lidé zmateně vybíhali ze stavení nebo pádili dolů k požáru. Kroky duněly, pokřiky, volání u stavení, po ulici. Zvon bil na poplach, duněl do šumění lip v aleji u fary, do svištění větru.

„To je hrůza!“ vyhrkl farář pozoruje velikou záplavu a slyše hučení větru. „A stříkačka žádná! Pojďte, Toníčku!“ Vytrhl se a sběhnuv po schůdkách pospíchal výše ke kostelu. Kostelník s ním; přeběhli, každý s uzlem, hřbitovem ke zděné sakristii se zamřežovaným oknem. Tam jen uložili knihy, a hned se zase hnali zpátky. Když sem šli, odpočíval hřbitov ještě ve tmě listopadového večera. Za tu chvíli se projasnil zardělou září, jež po nebi prošlehovala výš i do šíře.

„Je zle, oheň roste, a poroste!“ děsil se farář všechen vzrušený. „Toníčku, běžte si domů, u vás jste ohni blíž, běžte, běžte!“

Když farář přichvátal zpátky do fary, zastal tam Doubena. Přiběhl, tentokrát opravdu přiběhl, zardělý, udýchaný, aby přispěl svou pomocí. Fara byla jeho první pomyšlení, když z Foglarovy střechy vyletěl ten červený kohout.

Doubenus vypravoval urvaně, že se šel podívat k muzice, byla v Langrovské hospodě (zrovna vedle Foglarova příbytku), že tam všechno bylo veselo, ale pak najednou, zrovna když vytrubovali Dušánkovi pláteníkovi solo, že někdo u dveří vykřikl: „Hoří!“ A hned na to křičeli: „U Foglarů hoří!“ a v té minutě bylo po muzice. A jaký zmatek nastal! U dveří taková mačkanice, i okny dole vyskakovali.

„A odkud oheň? Založil někdo, nebo –“

„To se neví, jemnostpane. Žádnej nic neví. U Foglarů chytlo.“

„Hoří jen tam?“

„U Langrů už taky.“

„A co ‚dvůr‘?“ Farář vzpomněl na dřevěný statek v sousedství přes řeku, stojící na místě bývalé zemanské tvrze.

„Tomu, dá pán Bůh, nic nebude. Vítr fouká od Kostelce, ale žene oheň na městečko.“ Mínil náměstí obklopené dřevěnými příbytky, krytými šindelem nebo došky.

Stará mlynářka zabědovala. I farář se zachvěl; náměstí a víc, třeba všechno mohlo by za (...)

(......)