Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVII.

„Zelený strom“ v Padolí začínal býti slavnou hospodou po všem okolí. Mladý Klimeš ze Srbské, jenž se k „Zelenému stromu“ přiženil, uměl s lidmi, byl k lidem, měl mnoho známostí zvláště svým obilním obchodem, který si začal; mladá, čilá jeho žena byla mu dobrou pomocnicí. Za její vlády se v kuchyni a v jizbě vše jen třpytilo a vábilo vzornou čistotou. Na oknech plno květin; na stěně jasně vybílené visela na zelené pentli kytara, kterou mladý Klimeš zdědil za studentských let svého bratra, toho času vojanského lékaře v Benátkách či Padově.

Hostí „U zeleného stromu“ valem přibývalo, z okolí, z městečka i cizích, průchozích. Nebylo křtin z vesnice, které by se nezastavily „U zeleného stromu“ na víno a na rosolku. Kulatý, empirový stůl prostřed jizby hostil každý čtvrtek nejpřednější padolskou společnost: faráře, učitele Černého, jenž si rád hodil špády, felčara, dolejšího mlynáře.

Ve čtvrtek odpoledne v polovici června t. r. 1837 seděla ta společnost kusá. Farář nepřišel. Povídali si, že odjel odpoledne do Police. Posezení toho dne bylo kratší. Nedlouho po slunce západu se rozešli. Ale když nastal soumrak, zjevil se znenadání „U zeleného stromu“ farář. V tu chvíli byla jizba prázdna. Neusedl, nevolal, čekal, až přišel mladý Klimeš.

„Poslouchejte, měl byste kdy, mohl byste se mnou někam jít?“ Žádal jej farář.

Hospodský byl překvapen, slíbil však ochotně a bez rozmýšlení.

„Ale na dva dni.“

„Třeba. A kam, smím-li se ptát.“

„Do Vambeřic, zítra ráno. Ale žádnému nic neříkejte. Půjdeme na pout.“

Mladý Klimeš lámal si hlavu, co se stalo, že tak najednou a do Vambeřic na pout!

Znal jeho smýšlení o tom i z kázání jednoho i ze soukromého hovoru, kdy farář připomenul, že Prušané byli odjakživa naši nepřátelé, že se jim těmi pouty^[43] zanášejí naše peníze, že se můžeme všude modlit, a když už někdo chce na pout, že může doma, v Čechách. Teď chce sám do Vambeřic na pout!

Nazejtří po mši ne v houfu, ne se „zpěvákem“ či „vůdcem“ se vypravili k prohlášenému místu poutnickému v hrabství kladském. Sami dva se vydali a skoro tajně zadem z fary vzhůru novou, upravenou již cestou do vrchu, lemovanou šeříkovými keři, které farář sem na krásné ovroubení po jedné straně nasázel. Šli vzhůru ke Kocournici a zádušním lesem ke Zličku.

Farář, jenž černý kabát svlékl a na deštník přes rameno položený zavěsil, pověděl hned na kraji lesa, nač mladý, urostlý Klimeš dychtivě čekal.

„Včera jsem byl v Polici v klášteře a tam jsem zvěděl, že dnes přijde do Vambeřic velký houf Hanáků snad asi pět set. Z Police měli poslat kněze na výpomoc, ale na ten den nemohli. Jdu tedy já. Ti Prušáci kněží seberou od našeho lidu hrozné peníze; a kam přijdou? Do truhly. Našeho lidu peníze. Ti Hanáci jich tam přinesou dost a dost. Je to zámožný lid. A já právě peněz potřebuju. Mám hodného, vtipného hocha, kterého bych rád dal do Prahy. Bude potřeba peněz na oblek, na cestu a na živobytí. Proto jdu do Vambeřic, abyste se, Josefe, nedivil, že nejednám jak (...)

(......)