Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVIII.

Pomoc padolským pohořelým z náchodského zámku došla, ale o „amtstáku“ nejblíže příštím uhodilo tam do padolského rychtáře. Vrchní zahřímal na něj přede všemi; nejprve spustil hrozně česky, v čemž nejhrozněji se kolikrát ozvala „číkačka“, kde je „číkačka“, proč „číkačka“ – A poněvadž ta „číkačka“ asi nejhrozněji namáhala jazyk vrchního, padl do němčiny a v té již ostal. Peskoval rychtáře, jaký to pořádek v Padolí, to že není na celém panství, Herr Gott, že by se řeklo městečko, ale ves, nejhorší ves, že se ani o stříkačku nepostarali, teď aby vrchnost jim živila pohořelé, a stříkačka že musí být, musí, a nebude-li lepší pořádek, že jim dá, jak už řekl, komisara, extra komisara, ten že to v Padolí jak se patří srovná, že jim ho dá, jistě dá, co, když rychtář za nic nestojí, když se o nic nestarají, komisar že jim to spořádá a všecku neplechu, všecku plevel vytrhá, vyžene, komisar jistě.

Rychtář se ze zámku vracel jako zmrskaný. O tu hubu by nebylo; o každém amtstáku dostal, a všichni dostávali, někdy víc, někdy míň; tentokráte však neobyčejnou měrou, až stál schlíplý a ohnutý; to by však cestou setřásl, ale ten komisar! To šlo již do tuha. Dostat komisara do Padolí – to jako by tam vrchní mezi nimi byl, to bude pořád amtsták. A stříkačku! Teď stříkačku! Jak ji pořídit!

Svolal hromadu, „právo“ se sešlo, a když vyslechlo, co vrchní poroučí, ten krčil rameny, ten hlavou vrtěl, a Kocián od branky se ptal, zač by ji koupili, jen zač – Les porazit – Konopka hned do toho, že lesa na poražení není, a co je, že se musí dát a že se už dalo sousedům na stavbu, že dostali, Vacek a jiní, to že musí být, Černý Vacek že by je roztrhal, pobil.

„Teď jsme si tu hrůzu ohně odbyli,“ mínil Kocián, „a dá pán Bůh, že bude zas pokoj, vždyť to by bylo, Bože! Takový oheň!“

Tak o stříkačce zas jednali, jen jednali, jenže tentokráte při tom nepili na tu stříkačku jako jindy před tím. To, co teď z obecního lesa ubylo, se také neutopilo v pití, nýbrž všechno se sousedům dostalo na pomoc, na stavbu.

Stavělo se, a do podzimu toho roku se jasně ukázalo, jak se Padolí na svém „městečku“ či rynku po ohni silně mění. Za příbytky s podsíňkami divně vyřezávaných sloupů, za malebné, roubené stavby s vyřezávanými makovicemi a ozdobnými lomenicemi skoro samé zděné domky a všechny přízemné, na nichž nebylo nic milého oku.

Jen tam, kde požár vypukl, na rohu náměstí, na místě Foglarova, vzneslo se patrové, zděné stavení; na druhém konci, také v rohu rynku, na němž se husy často probělávaly, zbudoval soused Souček kamenný dům, jasně obílený, s velikým štítem. Toto dílo se „půlpánům“ líbilo, dílo náchodského mistra, jenž v tom podivném, divně vykrojeném štítě sloučil hravě cop s empirem. Z nových stavení byly tyto dva domy nejznamenitější.

Novin nebylo jako loni těmihle časy; až pak pojednou proskočila zpráva víře nepodobná o učedníkovi Fidéla Hanuše.

Farář Havlovický vrátiv se z Vambeřic nikomu nic nepověděl o výsledku své cesty a její příčině, a mladý (...)

(......)