Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIX.

Už na náměstí shlédli před Bartoníčkovou hospodou několik kočárů a okročů, z nichž bylo vypřaženo.

„Mikulo, je zle,“ volal farář na kočího, „u Šteidlerů nedostaneme místo, když už tady je tak plno. Ale jeď, zkusíme to.“

Projeli náměstím, dali se přes dřevěný most přes Oupu, dělící Skalici město od Skaličky, kdež stála i slavná po všem okolí Šteidlerova zájezdní hospoda „U lva“ i vedle ní „malá fara“, podle nadace vždy obydlí kněze deficienta, toho času P. Fr. Hurdálka.

Již na průčelí bílé, zájezdní hospody, jejíž okna v přízemku měla mříže pěkně kované, při spodu ven vyduté, hlásila se jiřinková slavnost guirlandami z chvojí; v jejich zeleni pestřily se jiřiny jakož i ve věnci kolem bílého, plechového lva zavěšeného na železné tyči nade dveřmi.

Rozlehlá, klenutá kolna v pozadí nesoucí na mohutných, pískovcových pilířích a na klenutí prostorný sál, byla plna vozů, kočárů bez krytu i s krytem, zelených, žlutých okročů, mezi nimiž tu tam koleska „s ušima“ se lišila. Všude samý povoz, nicméně zjednal podomek v zelené, sametové čepičce a v bílé zástěře místo pro povoz padolského faráře.

Zahrada plná keřů, stromů, plná květin, dělila zájezdní hospodu od „malé fary“, jež měla také zahradu; ale ty dvě zahrady, ač rozdělené plotem, jakoby zahrada jedna. V plotě mezi nimi vrátka pořád otevřená, správce a zahradník obou jeden a týž, hospodář „malé fary“, páter Hurdálek. Do nevysokého patra „malé fary“ šlo se zděnou pavlačí přístupnou s obou stran. Byla jako veranda a v tom vyjasnění zářijového ranního slunce i ve výzdobě chvojových polověnců s jiřinami pestrých barev vypadala svátečně.

Havlovický se po ní ohlížel, nestavil se však, domýšleje se, že hospodář té chvíle jistě není doma. Rovnou zamířil kolem kostela na faru. Venku před ní setkal se s přítelem Ludvíkem, studnickým farářem, a hned se ho zeptal, je-li tu také kostelecký „pan bratr“, na nějž si už cestou vzpomněl, bude-li tu, osladí-li mu tu slavnost. Proto si v duchu oddechl, když uslyšel, že kostelecký farář nepřijel.

Skalická fara sotva stačila hostem. První pokoj ztemněl postavami farářů i kaplanů; samý černý, dlouhý kabát, samý bělostný kolárek, skoro všichni ve vysokých, lesklých botách, faráři šedí i mladí, kaplani mladí i šedí, postavy vysoké i malé, většinou zavalité, rumných a plných tváří s laloušky, někteří se zášíjky jen kynoucími.

Havlovický se znal skoro se všemi; rádi jej viděli, hlučně vítali. Hubičky pršely, bylo potřásání rukou v tom šumu, jak se živě hovořilo po skupeních a kupkách, u stolu, u oken, u bílých, empirových kamen, u stojanu s knihami, a všude česky. Havlovický zvláště rád viděl kaplana z Nového Města, P. Rojka, vysoké, statečné postavy, horlivého pracovníka, jenž v Městě zařídil knihovnu a zakládal hudební archiv, a kaplana z Hořiček, P. Albla, vynikajícího ze skupiny u kamen svou vysokou, suchou postavou; byl veselý a vášnivý tanečník, jenž v Ratibořicích o obžínkách obyčejně zaváděl s vévodkyní kolo a tančil až mu dlouhé šosy (...)

(......)