Alois Jirásek

U NÁS III
OSETEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

L.

Za chvíli přestal vzdychat. Vystavovatelé a někteří z města zasedli v hostinských místnostech k tabuli. Pan krajský v čele. Farář Havlovický mluvil dosud málo s Klicperou, ač po tom toužil a cestou již se na to těšil. V tom šumu a hemžení dopoledním nebylo možná na delší chvíli se k němu přitočit. Teprve u společné tabule se uvolnilo, a štěstí přálo Havlovickému. Posadili jej hradeckému dramatikovi zrovna naproti. Viděl přímo do mužné té tváře, vlídného, milého výrazu. Stín, který ráno v ní Havlovický postřehl a kterému rozuměl, zmizel. I paprslek úsměvu chvílemi vyjasnil mohutné to líce a z řeči zrovna hřálo, když zašli na „vlasteneckou roli“.

O písemnictví mluvili sami dva ne dlouho; nejbližší sousedství, namnoze kněžské, se přidávalo do hovoru, a ti, kteří seděli dál, obraceli se i nachylovali, aby slyšeli váženého spisovatele. Mluvilo se také o tom, jak vědomí vlastenecké roste; farář si vzpomněl, co četl v „Květech“, že Čelakovského „Píseň společní“, „Za dnů mladosti“ se v Praze šíří, že i z mnohé dílny ji bývá slyšet.

„Po Praze i po kraji,“ přisvědčil Klicpera. „U nás studenti ji zpívají,“ tvář se mu jasnila úsměvem, „i mezi lidem dochází obliby. To jak jdou zpěváci, harfeníci. Onehdy,“ vzpomněl si, „jsem ji slyšel v Kuklenách, já si tam někdy s kolegou Chmelou zajdu na pivo, a to ji tam hrál starý harfeník. Právě ji skončil, když my jsme vstoupili, a tu on, soudě podle kabátu, aby se zachoval, spustil Schillerovu: ‚Freude, schöner Götterfunken‘. Ale Chmela jde k němu, a že my také rádi českou píseň slyšíme. Měli jste ho vidět, s jakou ochotou kýval hlavou, jak se usmíval a hned spustil, a jakou! Novou, o Žižkovi.“

Kolem se usmívali; nikoho tím jménem nezarazil.

„Ta píseň má německou notu, jako ‚Lützows wilde Jagd‘, líbila se, celá hospoda plácala, ale pak ještě víc, když zazpíval ‚Kde domov můj‘; to je krásná píseň od Tyla, v hudbu uvedená od Škroupa.“

Havlovický pověděl, jak on ji po prvé v Praze slyšel, a vzpomněl na divadlo „u Kajetánů“, na Filípka, jak on a Tyl se snaží, aby kusy páně profesorovy, Klicperovy, častěji se hrály.

Klicpera zvážněv pokýval hlavou.

„Ano, ano, ale mám smutné zprávy o Kajetánském divadle. Letos usínalo, diváků bylo prý poskrovnu. Pravda, doba od sv. Jana do sv. Václava, kdy jsou krásné jarní dni a pak horko, není příznivá divadlu a zvlášť takovému jednoduchému.“

„A je pro Pražany přece jen tuze z ruky,“ mínil Havlovický. „Z Nového města ku př. až pod Hradčany a odtud zas v noci domů.“

„Je pravda. Proto divadlo usíná a jak píšou, letos asi zajde. A pak bude zase jen několik představení ve Stavovském od sv. Václava do sv. Jana. To je málo. Málo! A jak by nám divadlo prospívalo. Chudák Tyl –“

Rozhovořili se o něm, o jeho díle, o „Květech“, a Klicpera vypravoval, jak přišel Tyl do Hradce na gymnasium z Prahy, do poesie a jak už tenkrát básně skládal a jak uměl také – vařit.

Kolem překvapení, úsměvy, tázavé pohledy.

„Vařit, ano. Já tenkrát pozval Tyla, aby ostal u mne na (...)

(......)