Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV.

Mladá Domáňová nezůstala v Padolí na noc, jak ji zvali. Nedlouho před půlnocí vydala se na zpáteční cestu. Vracela se bez průvodu; chtěli, aby s ní šla podruhyně, ale Domáňová zamítla. Šla sama opuštěnou té chvíle cestou z Padolí k podhornímu mlýnu a dál ke Střezině, osamělé formanské hospodě u lesa. Šla hlubokým stínem, černem lesnaté stráně po levé; řeku měla napravo. Šuměla z temna vysokých olší podél úzké cesty. Les ve stráni usnul; klidno a ticho.

Mladá Domáňová nedbala krásné noci, ani se neohlédla. Z domova si nesla novou tíseň, těžkou starost. Uznávala, že je nezbytno, aby se vydala do Prahy, aby zachránila, co se zachránit dalo, aby konce nebyly ještě horší. Lekala se toho úkolu a tísnilo ji také, že musí říci mužovi. Mohla se nadíti nové bouřky, až mu oznámí, že musí na několik dnů pryč, do Prahy, mohla se nadít, že jí bude bránit. Ne z lásky, ne že by nechtěl bez ní být tak dlouho, ale z pohodlí, že by se musil sám starat o hospodářství.

Než byla již odhodlána a v odhodlání byla vždy, zvláště poslední čas, vytrvalá a pevná a tím silnější nad vrtkavého muže. Ten bude snad nadávat, až mu oznámí, a jistě se i na zlost opije, ale jí nezadrží. Více ji tísnilo, jak bude s hospodářstvím, až ona odjede, až bude Domáň ještě častěji v hospodě nežli doma, až se mu sjedou hosté, Vojtěch Korda, ten starý hříšník, a koňští handlířové. Než není pomoci. Jeti musí.

Jak na tu cestu myslila jdouc za Střezinou pod strání vedle řeky tiše proudící, připadla jí tu ta hrozná, listopadová noc předloni, kdy se vracela s mužem z Padolí z posvícení od muziky, kdy Domáň skočil po Kalistovi a z kola jej vysmýkl.

Často na Kalistu myslívala, zvláště první čas po té červnové noci, když se s ní rozloučil a do kraje, na nové místo se vypravil. Myslívala na něj i při modlení, když vytáhla z truhly modlitební knihu, kterou již před mužem neschovávala a které on si již nevšímal.

Někdy také v noci, kdy muž v hospodě pil a hrál v karty nebo když odjel někam s koňskými handlíři, vytáhla z úkrytu Kalistova psaní a četla za nočního ticha v komoře při mrkavém světle lojové svíčky ty řádky, jejichž řeč mluvila mileji a čistěji po nechutných srážkách s mužem, po výlevech jeho zlosti a sprostoty, po dnech plných lopoty bez radosti a utěšení.

Tak vzpomínala a také často zatoužila, kdyby mohla o Kalistovi něco zvědět. Než pátrati, vyptávati se nemohla a nechtěla, a tak jen maně a teprve až na podzim po tom rozloučení doslechla se v Padolí, když tam byla na posvícení, že má Kalista pěknou štaci, lepší nežli v Pořiči, ale že se mu tam přece stýská, že tam neostane, že tam jest jenom na výpomoc, ale že už má slíbené jiné místo, u Chlumce v Lušicích.

Nic více jí neřekli a více se také neptala. Než to slovo bylo jí jako psaní. Rozuměla, proč se mu stýská, líto jí bylo Kalisty i sebe.

Té tiché, letní noci, kdy se brala již za osamělým mlýnem Kozínkem, majíc vpravo stmělá luka a v nich řeku v zčernalých křovinách a stromech i lesnaté chlumy, kdy se jí (...)

(......)