Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII.

Domáňová, jež vstoupila s komisí a hospodským do světnice neklidná, žasla od prahu víc a víc, až vidouc i bedny vyprázdněné, vykřikla v hořkém zklamání, všecka popuzena:

„To je vykradeno!“

Připomenuli jí, aby se pamatovala, ať neříká, co by nemohla dokázat. Než bránila se a prudce vykládala, ať jenom pováží, že otec přijel do Prahy s vozem plným zboží, že ve všech bednách měl plátna, že není možná, aby za tu krátkou dobu, co v Praze meškal, skoro všecko vyprodal, a kdyby vyprodal, že není zase možná, aby byl dal všecko na dluh, aby nic nestržil.

„To není možná! Musely by tu být peníze,“ volala, „ale není tu nic. Těch pár grošů – cák to je! Tedy je všecko vykradeno, zboží i peníze.“

„Snad je mnoho na dluh, bude to jistě poznamenáno“ namítal ouředník.

Vzali zápisník, mnoho však nenašli. Sem tam bylo zboží na úvěr zaznamenáno, z toho však bylo leccos patrně z dřívější doby. A ještě ten onen starší dluh byl nejasně, alespoň pro ně, zaznamenán.

„Já nevím o ničem,“ bránil se hospodský, dokládaje i svědky, že tu nebyl až ráno po smrti Dušánkově; dřív, předtím že ani on ne, ani žádný z jeho lidí, a pak že byl byt zapečetěn.

„Jich neobviňuju,“ vpadla mu Domáňová do řeči, „jim nic neříkám, ale Krajíčkovi by spíš věděli, ti tu byli, on alespoň do půlnoci, ona dvakrát, zvečera a pak o desátý šla odtud, a on zas ráno. To není možná, to není možná, tu se něco stalo.“

Úředník poslal pro Krajíčkovy. Přišla však jen Krajíčková a hned vzkypěla rozhorleně po několika otázkách, co že ji sem cityrují, proč, co že je jí do toho, že se nebožtíka ujala, že mu uvařila thé, že ho její muž hlídal a opatroval.

Vybuchla nanovo, když poslali ještě jednou pro jejího muže, a když musil přijíti. Chtěla mluviti za něj, a bylo až nápadno, jak vpadala mu do povídavé jeho řeči, jak se snažila říditi jeho odpovědi, obávajíc se asi, aby se nepodřekl, zvláště když mladá Domáňová začala se vyptávati na čas, jak dlouho u nebožtíka jejího otce pobyl, kdy od něho odešel, a kdy ona, Krajíčková, ta že tam byla nejen zvečera, jak sama řekla, nýbrž i později, že ji posluhovačka viděla o desáté odcházeti.

Obličej Krajíčkové lesklého čela zrudl a jen hořel, ústa její vychrlila spoustu slov ostrých o venkovských husičkách, které by tu chtěly poctivé paní podezírat, to že má za to, co jí, Domáňové, udělala, jak se jí ujímali, když tu byla u nich návštěvou, jak se dala traktirovat, a nebožtíkovi pantátovi že také v lecčem posloužili.

Domáňová dovolávala se svědectví staré posluhovačky, jež přišla a nezapřela, tvrdíc, že viděla Krajíčkovou z bytu Dušánkova odcházet o desáté večer.

„A odnášela jsem snad kopy plátna, ne?“ odsekla Krajíčková.

„To jsem neviděla – ale –“

„Neztratilo se jen plátno,“ přidala Domáňová.

„Nic, neuskakujte,“ dorážela Krajíčková na Domáňovou. „Jak to plátno – kdo by je odnesl – Copak by se dalo schovat pod zástěru? To by musili lidé v domě vidět, tuhle pan Ruml.“

„Já nic, já bych nemusil nic vidět,“ kvapně ji odbyl (...)

(......)