Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII.

Koncem srpna t. r. 1841 nastalo faráři Havlovickému loučení. Měl nadobro opustit starou faru a přestěhovati se do nové. Měl z těsnoty usadit se v pohodlnějších místnostech a přece nepospíchal. Hned od rána na to myslil, že odpoledne, jak sám ustanovil, budou jej stěhovat.

Nebyl dost klidným, zvláště když po svačině zašel z nové fary do staré, aby tam byl dříve, prve nežli přijdou Doubenus s hrobařem, kteří měli odnášet. Naposledy usedl u stolu, u kterého po patnácte let denně sedal při knize nebo píše a studuje, zvláště za zimních dnů i večerů. Patnáct let! Šestnáctý dochází, co se dostal sem za faráře. Tenkrát před patnácti lety, když sem jel z náchodského zámku, tenkrát, když byl pozván u důchodních –

Nevěda vstal a přecházel, vzpomínaje na mladá léta, jak bývalo, jak, když sem na podzim, za listopadového podvečera přibyl, jej uvítali. Mihlo se mu, jak ona, důchodňová, sem po prvé přijela s mužem, o pouti, jak tu seděla ve veselé společnosti, tady, zrovna tady.

Stanul a upíral zraky ke stolu jako by kolem něho seděli hosté, důchodní, jeho paní, svěží, s tím krásným úsměvem rtů i očí –

Náhle se obrátil po knihovně; hřbety knih, jejich zlacené tituly, jejich rudé i tmavomodré, zelené cedulky zahořely a prosvitly v proudu odpoledního slunce. Sáhl po knize, jejíž místo dobře znal, a zahleděl se do ní. Byly to Schillerovy básně. Nečetl jich, jen na proutky mateřídoušky a na vložené znamení se díval, na bílou pentli, při konci z knihy visící, již zažloutlou, na její vyšité pomněnky a růže, na drobné a již vybledlé litery pod nimi:

U-ne. 1827.

Albertine –

To napsala tu, v tomto pokoji, aby on nevěděl, tak jako ty proutky mateřídoušky tajně utrhla tu z věnečku, jenž visel na stěně od slavnosti Božího těla. Již dávno si nevzpomněl na to májové odpoledne, již dávno nezatanula mu v mysli paní důchodňová jako živá.

Znamení do knihy, jež mu darovala ještě na zámku, a ty suché proutečky mateřídoušky vyvolaly zase živě tu, na skutečném dějišti, líbezný ten zjev, jak ji tu tenkráte stihl samotnu, jak stála nevědouc o něm, zády k němu obrácená, ve světlých šatech, jež přilehaly k její urostlé, kypré postavě, a trhala ty proutky z věnečku. Hlavu měla zpět pochýlenu, paže byly zdviženy –

„Jemnostpane!“

Havlovický se vytrhl ze vzpomínek. Spatřil pozardělou, usmívavou tvář dlouhého Doubena, jenž maje čepici v rukou stanul ve dveřích.

„Ach, vy, Doubenus! Tak, tak, jdete stěhovat; tak tedy spánembohem. Tak odnášejte. Je hrobař s vámi?“

„Jsem,“ ozval se hrobař za Doubenem.

„Tedy začněte. Nejdřív nábytek, pak obrázky, klekátko a ostatní, knihy ať hrobařka odnáší v koši.“

Stalo se; hrobařka odnesla knihy až na jednu, kterou farář sám si přestěhoval v náprsní kapse svého hřebíčkového, domácího kabátu. Byly to Schillerovy básně s bílým vyšívaným znamením a s přeschlými proutečky mateřídoušky. Tu knihu přenesl na novou faru a postavil ji mezi knihy na její bývalé místo, když se za soumraku rozloučil se starým svým (...)

(......)