Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX.

Pout na svátek Všech svatých byl na padolské faře slavný. Musil takový být, poněvadž se po prvé slavil na nové faře a poněvadž Havlovický musil sezvati zámecké pány i „pány bratry“. Slavný byl, ale ne tak hlučný jako jiná léta; to proto, že přijel také sám nový vrchní Erich, a ten nebyl jako „pan virtšaftsrát“ Essentr. Sice se vážný pán nejlepších let v tmavém fraku, s atlasovým černým nákrčníkem a v pantalonech, zjev elegantní, ale také důstojný, dovedl zasmáti, ale přece nevybuchoval za jeho přítomnosti takový řehol, jaký býval za Essentra.

Všecko bylo o tom poutu za vrchního Ericha tlumenější a mírnější, i pití, což také pozoroval i Doubenus v bílé pásmici dole ve sklepě a což také vykládal hrobařovi, svému pomocníku při narážení i ochutnávání. Vykládal to jakož i o tom, jaká je víno potvora, že opice z vína drží, a jak tam dole ve Veroně – – a vše těžkým jazykem; hrobař to vyslýchal jako jindy, stoje na nepevných nohou, obraceje oči od pití kalné více do neurčita nežli na Doubena.

Padolský pout skončil Doubenovi dobře dole ve sklepě i pak nahoře při světle lucerny, když svítil pánům a snášel jim pláště. Všichni tentokráte sáhli hloub do kapsy, jako by věděli, že nový vrchní zvláště štědrou diškerecí jej obmyslil. Zato bylo hůře za týden o padolském posvícení.

Doubenovi se nevyplatilo, že hrdinsky vystoupil, aby obhájil svého jemnostpána, kterého měl v nevýslovné úctě a kterému byl z celého srdce věrně a upřímně oddán.

V neděli o tom posvícení faráře litoval, poněvadž musil před samým polednem, před samým posvícenským obědem do vsi, až na konec Rokytníka, pod samý Turov, báječný vrch, v jehož lůně dřímají svatí rytíři. Farář tam odjel na pěším koni, aby zaopatřil tkadlce náhle na smrt se rozstonavšího.

Nežli farář odjel, nařídil, aby s obědem nečekali; tak zasedla stará mlynářka s jediným svým hostem, synem Vincencem, ke stolu o pravém poledni. Čekala také nejmladšího syna, mlynáře v Havlovicích, jenž měl od bratra faráře vypůjčené peníze. Pro ty snad nepřijel, neboť měl je už dříve odvésti; proto asi nechtělo se mu do Padolí, ačkoliv ho bratr farář o ně dosud neupomínal.

Zato přišel host nečekaný a proti přísloví tentokráte ne nejmilejší, alespoň staré mlynářce. Zakabonila se, když z čista jasna zjevila se na prahu kuchyně Markytka, někdy její děvečka, nyní žena Mikuly Rusa. Šla na návštěvu ku příbuzným v sousední vesnici, a když došla k samému Padolí, neodolala a stavila se na faře a ne sama. Malého svého kloučka nesla v peřince; kluka boubelatého, o němž každý, kdož znal Mikulu Rusa, na první pohled musil rozhodnout, že je celý táta.

I stará mlynářka si to v duchu řekla, radost však z té návštěvy neměla. Než odpudit ji zrovna a hned od prahu – Neučinila by to otrhanému pobudovi, neřku-li hodné ženě.

Doubenus na oběd pozvaný liboval si v čeledníku sedě s děvečkou a čeledínem v posvícenské hojnosti. Žerno mu bralo a po vůli mohl pivem hasiti žízeň jako trám. Jen to jej překvapilo, že si Markytka (...)

(......)