Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX.

Vstoupil zadem do nádvoří zahrazeného zdí proti hřbitovu a kostelu. Na nádvoří nikdo, pod kolnou Doubenus sám u hromady bukových polen. Po faře ticho, zdola, z městečka ozýval se tlumený hlas cepů jasným, mrazivým vzduchem listopadového odpoledne.

Doubenus právě položil nové poleno na mohutný nátoň a chtěl se rozehnat, aby zaťal; než nezdvihl rukou, když farář stanul znenadání vedle něho. Doubenus byl by jindy usmívavě a prostomyslně něco řekl, že se to kole nebo že hezky fučí, nebo že jemnostpán už jde od jámy domů, ale tentokrát upřel na něj jen oči, z nichž levé bylo podmalováno ukrutnou modřinou divných tónů, fialově zardělých, zelenavých i žlutých.

Tušil, že se něco stalo, když jemnostpán měl takový přísný vzhled.

„Doubenus,“ začal Havlovický, „vy jste mně neřekl pravdu.“

Doubenus se zarazil jako školák. Chtěl něco říci, než farář vpadl určitě a také ostřeji:

„Já vím, kdo vám tu ránu dal a také proč, že jste mne,“ to znělo mírněji a uznale, „hájil.“

„A když von Šimůnek, když porád korejhnil, nejdřiu stran uhlí –“

„Co?“

„No, kdy už budeme topit uhlím, tuhle zimu že se ňáko ohřejeme při uhlí, to že budou na faru vozit uhlí fůru za fůrou.“

„Proč jste si toho všímal?“

„A když – jakpak ne, kdák by to vydržal, když se jim, jemnostpane, smál, to že s panem šichtmistrem vždycky vlezou pár loket do země a zas toho nechaj’ a pak –“

„Stran Mikuly.“

„To bylo nejhorší, kdák by se nevozval! Dal jsem mu jednu –“

„Tak to řek’?“

„No, řek’, dyť to u stolu slyšali, dolejší mlynář taky, a ten mně řek’: ‚Dobře jste, Doubenus, uďál, já jsem mu už ji chtěl taky vrazit.‘ A šel vod stolu, nechtěl se Šimůnkem bejt za jedním stolem.“

„Panímáma o tom také slyšela?“

„Slyšala, ale –“

„Poručila, aby se o tom nemluvilo?“

„Toť.“

Doubenus vida, že farář to ví, nezapíral a mluvil čirou pravdu. Pověděl vše, co věděl. Také přisvědčil, když se ho farář zkoumavě optal, že už dříve byla nějaká řeč.

„Byla, ale to taky ta tlama Šimůnek, to hned jak Markytka tak naráz vodešla, když musela.“

„A panímáma taky o tom věděla?“

„Věďala, ale nechtěla, aby voni, jemnostpane, vo tom něco zaslechli, že by se zlobili, že by jich to tuze mrzelo.“

„Tak byste mně, Doubenus, mohl to dosvědčit, kdyby přišlo na soud?“

„A bože, jemnostpane, dosvědčit, vodpřisáhnout a třá hned –“ nabízel se horlivě, s ohněm Doubenus.

„Zatím o tom mlčte a taky neříkejte, že jsem o tom s vámi mluvil. Ta věc se musí vyrovnat. Nechci a nebudu trpět takových ohavných řečí.“

Nadšený respekt i oddanost zjasnily Doubenovu širokou tvář i jeho malé, tmavé oči; ale také zaklel, jak zrakem provázel odcházejícího faráře, na Šimůnka v duchu zaklel: „Tralda tlamatá, kdyby věďal, ublížit takovýmu člověku jako je jemnostpán. Takovej dobrák, jemnostpán, rozdal by co má, každýmu přeje. A taková tlama – Ale, počkej, šak na tě dojde, uvidíš –“ hrozil v duchu.

Naplil si do rukou, švihl sekerou vysoko nad hlavu, až jasněji se zableskla, a zaťal do bukového polena (...)

(......)