Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI.

Když se mladý Klimeš vracel z fary, nezamířil rovnou domů, nýbrž do uličky zahrazené více ploty a zahradami nežli příbytky. U jednoho z nich, u roubené Šimůnkovy chalupy, se zastavil. Svítili, a nevysoká okna, mezi nimiž bylo narovnáno polínek i otepí suchého roští, nebyla zastřena. Klimeš nahlédnuv spatřil Šimůnkovu rodinu, hubenou mámu a několik dětí u mísy kouřících se bramborů; loupaly je, mazaly tvarohem, jedly hltavě. Šimůnek sám, již nasycený, čepici na hlavě, přichystaný patrně na večerní toulku, zapaloval si svou sádrovku o planoucí louč, zastrčenou v černém, dřevěném svícnu opodál stolu.

Klimeš ustoupil, šel kousek nazpět a zase ke stavení, aby se jakoby náhodou setkal se Šimůnkem, až bude vycházeti. Tak se stalo. Šimůnek právě zavíral za sebou branku vedoucí na síň, když u něho stanul mladý Klimeš.

„K Čejchanom? K Čejchanom?“ tázal se, když popřál, aby pán Bůh dal dobrý večer.

„A kdes ty chodil?“ ptal se Šimůnek, který Klimšovi, jelikož mladšímu, tykal.

„Na faře,“ odvětil Klimeš klidně.

„Na faře? Na faře?“ V té otázce bylo udivení i dychtivost. „A co tam –“

„Ale stran obilí,“ zalhal klidně Klimeš.

„Koupils?“

Klimeš cítil, že Šimůnkovi nejde o obilí a že myslí při tom na něco jiného. To už šli spolu uličkou k náměstí mezi ploty v tmavém stínu stromů skoro již holých.

„Koupil,“ odpověděl Klimeš zkrátka a pak mlčel. Šimůnek bafal, bafal, až pojednou:

„A co farář, a Doubenus, co ten –“ A nuceně se zachechtal.

„Doubenusa jsem neviděl, a farář pojede do Náchoda.“

„Co tam?“

„Na zámek, povídal.“

„Na zámek?!“ Šimůnek se obrátil po Klimšovi.

„Žalovat, povídal.“

„Žalovat?“ Krejčí ztichl překvapen, pak se pojednou optal a koho že žalovat.

„Vás, Šimůnku, pro vaše nectné řeči o muzice u Langrů.“

Šimůnek se zastavil. Bylo právě na konci uličky, kraj rynku, na němž se černala statue mezi čtyřmi jasany. Stanuli u Kleprlíkova starého statku roubeného z mohutných klád. Zář z jeho oken padla na krejčíka v zimní čepici se stinidlem, na jeho hubenou tvář s věnečkem vousů pod bradou. Jak se tím překvapením náhle zastavil, přestal i kouřit. Drže dlouhou dýmku v ruce, upíral na Klimše oči, usmíval se okamžik, až se štiplavě optal:

„To mně po tobě vzkazuje?“

„Nic vám nevzkazuje,“ odsekl Klimeš rozhorleně, „co by vám vzkazoval, pověděl to tak za řeči. Když chce, abyste byl trestaný, tak co by vám vzkazoval. Zkrátka povídal, že pojede na zámek.“

„Kdy –“ ptal se Šimůnek rychle.

„To neříkal, a já se neptal. Vy jdete tady rouně, Šimůnku, no a já v pravo. Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc – ale počkej, Josefe – co říkal, zlobil se? A žalovat bude, on, kněz, farář?“

„A proto by nesměl být člověk? Proto by mu mohl každý nadat, na cti utrhat jako vy, Šimůnku?“

„Hele, najednou, a dřiu nic, proč pak se neozval, ani komisara si na mě nepozval.“

„Protože nic nevěděl, rozumíte?“

„Že nic nevěďal?“

„Ne, až dnes teprva slyšel. Ale hosti čekají, musím jít. Dobrou noc. Ale to vám, Šimůnku, povídám, že to (...)

(......)