Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLI.

Farář Havlovický zajel dva dni poté do Náchoda navštívit nemocného vikáře. Starci bylo o znání lépe, nicméně nepodobalo se, že by se pozdravil. Byl hrubě sešlý a těžko mluvil. V přepadlé, apatické tváři jeho se živěji hnulo, když padolský farář stanul u jeho lože. Nemocný jej rád viděl. Sám mnoho nemluvil, nemohl, ale rád naslouchal hovoru Havlovického, jenž mluvil tak šetrně a s upřímným účastenstvím. Když se měl k odchodu, podržel stařec jeho pravici ve svých vyschlých, žilnatých rukou a zašeptal:

„Zaplať Pán Bůh –“

Nepouštěje jeho pravice, upíral na něj chvilku své hluboko zapadlé oči, až pojednou zase namáhavě promluvil:

„Josífku – vás – bych tu měl rád – vás – Pán Bůh dej –“

Dojat vyšel Havlovický z pokoje, provázen kaplanem, jenž byl s ním v pokoji. Na síni potkal kosteleckého „pana bratra“, ten právě přijel, už po druhé, neboť, jak prve Havlovický od kaplana zvěděl, byl tu hned druhého dne, když vikář upadl do nemoci. Nyní hned na potkání k Havlovickému a hned s úlisnými hubičkami a hned sladce mu vyčetl, že je pěkný, že se u něho v Kostelci ani nestavil, že mu je pastor milejší, no a jak „špinšúl“, že slyšel, že si zase přidělal starost, a jak jáma, jak uhlí –

„Všecko dobře, všecko se znamenitě daří,“ chválil Havlovický a dodal ironicky: „Děkuju za optání.“ Pospíchal, ač neměl naspěch, aby ušel slídivým otázkám a té sladkosti, jíž bylo protivně v úsměvu i v očích páně bratrových.

„Až uslyší,“ pomyslil vsedaje do svého žlutého okroče, „co mně vikář řekl, to se mu žluč opotí.“ Nepochyboval, že se o tom kostelecký doví, že mu to kaplan, ať bona fide, ať schválně poví.

V ty dny odcházel Havlovický často z fary k novému dílu, jež začali v úpatí Jírovy hory u podhorního mlýna, tam kde do široka rozkládal svou korunu mohutný, staletý buk nad les ve stráni. Také do Adrspachu zajel jednou sám, po druhé s mladým sousedem padolským Štrofem, jejž si vybral a jejž vezl tam do přádelní školy právě otevřené. Vedl ji Němec z Vestfálska, jenž „žákům“, jako byl padolský Štrof, vykládal novou, pracnější sice, ale dokonalejší přípravu lnu, kterak se seje, sklízí a močí, kterak se tře a připravuje ku přadení jemné příze, a jak se ta příze přade.

Tyto jízdy k nové škole podnikal farář rád. Vyplnila se jí jeho dávná myšlenka. Štrof a jiní z panství, které tam rada Erich poslal, naučí se tam a sami zase budou učit ve svých místech přádelníky a přádelnice, a tak se rozšíří nový a lepší ten způsob přádla.

Ne s takovou nadějí obracel zraky k Jírově hoře; vážnější tam chodil i vracel se tak domů. Dychtivě, s napětím sledoval dílo, myslil na ně na svých pochůzkách polem, doma v pokoji za nocí, kdy marně čekal spánek; počítal, co již stál jejich podnik, co je zmařeno, jak dlouho asi bude trvat, nežli tady dojdou nějakého rozhodnutí, na jakou asi sumu jest se připravit a kde peníze na to opatřit. Jak, ne-li novými dluhy. A staré ještě váznou. Jak je vyplatí, když se zbaví toho břemene. A je-li bratr na omylu i ten znalec –

V to (...)

(......)