Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII.

Po žních vrátila se mladá Domáňová se svým trakařníkem ze světa, pochodivši zase dobře. O její cestě a návratu se v Padolí již tak nemluvilo; jen Šimůnek v langrovské hospodě přištípl, že mínil, že Domáňová ze světa se už nevrátí.

„A proč?“ ptali se.

„Inu bože, ‚Krásná Anna‘, já myslil, že si ji ňákej baron vezme.“

U kulatého, empirového stolu v Klimšově hospodě „u zeleného stromu“ tou dobou často jednali o nové jámě pod bukem v Jírově hoře, kdež horníci pracovali od prvního jara. Marek Teller, felčar, učitel, dolejší mlynář i zbečnický Kopecký, pláteník, přetřásali, jaké má farář s tím starosti, že k jámě s počátku nechodil, ale teď že tam je zas přes tu chvíli, jako by se nemohl dočkat, a jinam že nejde. Tady u nich u kulatého stolu nebyl už kolik neděl, on, někdy jejich hlavní společník. Marek Teller také vzpomněl, že má pan farář starosti s Náchodem, že tam žádá, ale že to nějak dlouho nejde.

„Je vám celý změněný,“ povídal dolejší mlynář. „Tuhle jsem ho potkal na poli. ‚Já řku, jemnostpane,‘ povídám, ‚opouštíte nás ‚u zelenýho stromu‘, nebo se na nás zlobíte?‘ ‚I bůh chraň!‘ povídá, ‚ale já bych vám vaši veselost jen kazil. Není mně do smíchu, mám starosti, a člověk se vždycky nepřemůže. Vzpomínám, jak mezi vámi bývalo. Kdybych se moh’ jednou tak srdečně zasmát!‘ Věřte, mně ho bylo líto. A to je všecko to kopání, to uhlí.“

„Tuhle,“ učitel přiklonil se tělem ke stolu a mluvil tlumeně, „stěžovala si mně panímáma, jako stará mlynářka, že seděl v čeledníku u stolu, zamyšlený, oči do země, chvíli tak seděl, a najednou že vyskočí a ven, jak byl, v domácím kabátě a bez čepice – bez čepice! Mlynářka za ním a na něj: ‚Kam, Josefe, kam‘ a on jako vyjevený povídá: ‚K jámě.‘ ‚Ale vždyť nemáš nic na hlavě, a v tomhle kabátě.‘ “

„Co on?“ ptali se dychtivě u stolu.

„Nic, ani slova, jako by se zastyděl, vrátil se a šel do svýho pokoje.“

„A taky s tím místem v Náchodě má asi starost,“ opakoval felčar, hladě si licousy, „to by byla pro něj urážka, kdyby ho nedostal.“

„Vrchní Erich bude pro něj.“

„Ten, ale konsistoř má taky slovo,“ naznačil učitel. Věděl, jak bylo s farářovou cestou do Hradce, ale jenom naznačil: „Tam budou pletky a kostelecký si dávno už všecko obešel; náš nic, na to jest příliš hrdý, a ví, že mu to patří.“

Když učitel druhého dne ráno se vracel z kostela, došel u fary Havlovického.

„Poslouchejte,“ řekl farář zasmušile, „tak už jsem děkanem. Včera to přišlo od konsistoře.“

„I čmerta!“ Učitel se lekl i zaradoval.

„Ale náchodským ne. Jenom čestným, titulárním.“

„To je vyznamenání, to je odpověď na to udání.“

„Mohlo by to být, ale myslím, že tím je taky má žádost o Náchod vyřízena. Tam se dostane jiný, a mne aby tak docela neodstrčili. A v Jírově Hoře se to také nepodobá –“ povzdechl pojednou.

Učiteli ho bylo v ten okamžik líto; chtěl těšit, farář však mávl rukou:

„Ne, ne, milý příteli. Ale kdyby to alespoň už brzo konec vzalo.“

„Ale jedno se přece zdaří,“ učitel chytal nějakou útěchu, (...)

(......)