Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIII.

Jednou odpoledne koncem měsíce října šel Doubenus od Krůčků; zaběhl si tam na čtvrtku zpod kolny farské, kdež klál dříví. Zaběhl si tam, poněvadž pod kolnou mrazivě pofukovalo. Zahřáv se vracel se nepospíchaje, paty k sobě, špičky ven; když docházel, zahlédl na schůdkách u hlavních dveří člověka v panské livreji, s černou kabelkou přes rameno. Posel ze zámecké kanceláře! Krkána! Co to zas nese, co nese, nějakou mrzutost jemnostpánu stran jámy nebo snad skrze tu školu přádelní.

Za chvíli zvěděl, co je. Stará mlynářka šla napříč nádvořím a jak shlédla Doubena, rovnou k němu a kvapně, nějak vzhůru hlásila:

„Tak, Doubenus, budeme se loučit.“

Vyvalil oči, pootevřel ústa, drže sekeru zaťatou do polena ležícího na nátoni.

„Budeme, a brzo, do Náchoda. Pan farář je od tý chvíle děkanem náchodským.“

Doubenus polkl slinu, až mu ohryzek v hrdle sklouzl, chtěl se usmát, ale zas mu to krk stáhlo, polkl zas a v tom vyhrkl:

„Jezus Marjá, panímaminko, a půde votud –“

Pak už mu klání drev nešlo; klál jako by dost neuměl, takže toho nechal a šel pro útěchu ke Krůčkom. Jiného neměl na mysli, nežli že jemnostpán odejde, o jiném nemluvil tam i večer v langrovské hospodě, kdež byl z té noviny šum, jako když vítr do stromů pojednou zaduje.

Doubenus tam rozkládal, že on to první zvěďal, že jak shlédl toho zámeckého posíláka, že si hned řekl, ty tu něco chceš, ty něco neseš, a že ostal celý zmámený, on, Doubenus, když mu pak panímáma řekla, a že ještě tomu nemože věřit, bože, takový dobrák, takového že nedostanou – ne –

Půlpanské Padolí bylo tou novinou všecko vzrušeno od hořejšího konce, od chalup u papírny až do posledního příbytku na dolejším konci; a nejen půlpáni, ale všichni na jejich kolatuře, Zbečničtí „sukaři“, jak jim přezdívali, i „Pořezanci“, rvaví Pořičtí a „bachoři“ rokytenští a všude až do posledních chalup osamělých u lesa v Sedmákovicích a Závrchách u samých hranic pruských.

Faráři Havlovickému míjely od té chvíle, co mu zámecký posel přinesl presentaci, dni neklidně. Presentace sama mocně jej vzrušila, neboť když se vrátil z Hradce a když se mu pak dostalo čestného titulu, vzdal se naděje na Náchod. A mimo nadání – První dojem byl radostný; ucítil dostiučinění a triumf, vítězství nad bídným udavačstvím. V ten okamžik vzpomněl ne bez škodolibé radosti na „pana bratra“ v sousedství, co ten, až uvidí, že všechen zakuklený boj i obcházení mocných byly marny.

Po prvním návalu radostného vzrušení nenastal klid. Stín rozloučení dopadal těžko na mysl. Dvacet let ztrávil v Padolí, dvacet let snah i práce o zvelebení školy, mravnosti i hmotných poměrů. Přilnul k městečku, ke krajině, k lidu. Nastávající odjezd připomínal se mu každý den řečmi, přípravami v domácnosti, jejich nepokojem. Žil v ustavičném napětí, přišlo i rozčilení, když jednal s bratrem, když mu musil říci, teď že ještě s ním vydrží, dokud se v Jírově hoře nerozhodne, dále však že nebude možná.

Vousatý šichtmistr pokyvoval hlavou a bručivě řekl:

„To (...)

(......)