Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIV.

Měli, a nemohli na něj zapomenout. Padolským scházel všude, v kostele, ve škole, v okolí fary, na polích i na cestě ke štole pod starý buk. Zůstalo velké prázdno. Přijel administrátor, kaplan z Oupice, ale jako by nebyl. Vykonal kostelní funkce a pak už ho nikdo neviděl. Padolští vzpomínali na svého faráře, mluvili o něm, a měl-li kdo z nich nějaké řízení v Náchodě, hned jak vkročil na náměstí, ohlížel se po děkanství nebo, bylo-li ráno, vešel do kostela a každý, komu se podařilo jej shlédnouti, vypravoval o tom; zvláště však ten, kterého děkan sám uviděl, s kterým se zastavil. Vypravovali, jak se upřímně hlásil, jak se na Padolí vyptával a uložil, aby všechny tam pozdravovali.

Dolejší mlynář si troufal víc. Maje v Náchodě řízení, zašel si rovnou na děkanství a vypravoval pak u kulatého, empirového stolu, jak jej děkan krásně přijal a taky že se přiznal, že si v Náchodě nemůže zvyknout, že se mu po Padolí stýská.

Klimeš hospodský a již více obchodník obilím zašel do Náchoda na děkanství schválně, aby podal zprávu o přádelní škole. Bylo koncem adventu, odpoledne, kdy začal poletovati první sníh. Děkan právě přijel ze Skalice a uvítav srdečně svého padolského důvěrníka, hned mu oznamoval, že byl v Chvalkovicích, kdež se jedná o přádelní školu, ve Skalici že bude na jisto příštího roku. Vykládal o tom s patrným potěšením a v tváři se mu ještě více rozjasnilo, když uslyšel, že v Padolí přádelní škola prospívá, že to jde, že Klimeš dal z té znamenité příze dělat už plátno, to že bude něco neobyčejného, krása, až bude vybíleno, jak jemné, znamenité, to že by mohlo mít odbyt v cizině.

„To rád slyším,“ pochvaloval děkan, „to rád slyším. Až bude hotovo, ukážeme je vysokým pánům, správci země, aby viděli naše dílo, aby nás podporovali. Vždyť jde o celý kraj, o tisíce hodných, přičinlivých pracovníků. Ty musíme zbavit nouze, ta je největší nepřítel pokroku. Vy to, milý Josefe, nejlíp oceníte, vy víte, co je být samostatným.“ Pojednou se pochmuřil a zeptal se, jak je s uhlím.

„Pracují pořád. Vy račte, jemnostpane, při tom zůstat –“

„Ne, víc už nemohu. Pro dobrou věc jsem tomu obětoval až příliš. Však mám z toho ještě památku,“ trpce se usmál, „dluhy. Mé dobré mínění se mně nepovedlo. Bohu poručeno. Já jsem činil, co muž počestný činit má a smí, dále nic. Ale teď se dám,“ obracel řeč do jasnějšího, „do zlatých dolů.“ Vida tázavý pohled mladého Klimše, dodal:

„Do školství. Školy jsou zlatý důl, tam se vyváží mnoho zlata pro život. Teď budu mít lepší příležitost, větší působení. Abyste věděl, Josefe: dostal jsem včera soukromou zprávu z Hradce, že jsem ustanoven za vikáře. Ouřední oznámení čekám každé chvíle a vidím, že vás to těší, že máte oučastenství. Abyste věděl, co jako vikář udělám nejdřív, už jsem na to myslil, že budete v Padolí školním dohližitelem vy.“

Nadšen vrátil se mladý Klimeš domů a nadšeně vypravoval večer společnosti kulatého stolu o děkanu Havlovickém jakož i to, že bude vikářem. O své budoucí hodnosti (...)

(......)