Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLV.

V ten čas, v polovici června 1846, nebyla mladá Domáňová v Padolí. Vyjelať začátkem toho měsíce zase „do světa“ s plátny, a ne již s trakařem, nýbrž na vlastním voze s vlastním koněm, běloušem, ne zrovna mladým a bujným, ale ještě silným a dobrým do tahu. Také světácký vůz její byl starý; koupila jej ve Zbečníku od „světáka“, jenž si řídil vůz nový, na spřežení koní. Za ta dvě léta, co jezdila s plátny, vydělala a našetřila peněz na ten povoz a že nevyjela s vozem na polo prázdným. Bedny na něm byly všecky zboží plné; to pořídila jednak za hotové, jednak na úvěr. Ten měla již značný a byli by jí ještě víc zboží uvěřili, kdyby jen byla chtěla. Na cestu s sebou vzala svého šedého trakařníka, jenž měl koně obsloužit, hlavně však když by dojeli do města, zboží po domech roznášet.

V polovici června ocitli se daleko v kraji na Čáslavsku. Jednou se zastavili na poledne v zájezdní hospodě u silnice. Po druhé hodině zase vyrazili. Starý Komínek se natáhl ve voze pod plachtou na bedny a hned usnul. Domáňová seděla vpředu, oprať v ruce, řídíc bělouše, jenž ne rychle, ale vytrvale vykračoval.

Kvetoucí luka, bujné osení vpravo vlevo, ovocné stromy u cesty, dál košatá lípa, před rozkvětem nad bílou, starou kapličkou barokovou se zamřížovanou svatyňkou, tlumící svým tajemným zášeřím křiklavé barvy mariánské sošky. Na mříži věneček z kopretin, zvonků, mateřídoušky a zardělých kohoutků v míhavých přeletech stínů i zlatých svitů.

Domáňová jedouc kolem se ohlédla, pokřižovala, pak opět upírala zraky v před bílou silnicí po řadách stromů táhnoucích se ke vsi, na jejímž konci vysoko se vznášelo několik topolů nad hnědočervenými střechami panského dvoru. Ode dvoru vpravo od silnice dlouhá alej splývající s nevelkým parkem, jenž měkce zvlněnými korunami staletých stromů stmíval se jako výspa v zářivé zátopě světla v světlé zeleni širých lánů a luk.

Ten pohled vábil Domáňovou; dívala se tam a při tom pomýšlela, bude-li doma stará baronka, neopustila-li zámeček prostřed parku, není-li snad v lázních. Loni tu přálo Domáňové štěstí, baronce se líbila mladá plátenice v horáckém kroji, rozmlouvala s ní, vyptávala se jí a na konec koupila pláten za značnou sumu.

Když projeli vesnicí, vzbudila Domáňová starého Komínka u zájezdní hospody naproti panskému dvoru. Komínek opatřil koně, pak vzal na záda véby, jež Domáňová vybrala, v modré plachetce zabalené, a bral se kolem dvoru do aleje k parku a zámečku. Domáňová šla za svým průvodčím. Kráčeli příjemným chladem a stínem mohutných lip, jež dvojí řadou na každé straně vznášely klenbu svých rozložitých korun nad cestou prostřed a stezkami vpravo vlevo.

Asi v polovici aleje zahlédl Komínek pod lipou spícího mužského, ještě dost mladého, v ošumělém fraku, v otřepaných dole pantalonech kostkovaných, v sešlapaných botách. Starý kastor ležel u hlavy v trávě vedle starých houslí. „Šumař“, pomyslil Komínek a jen pohlédnuv, pominul. Ale kus dál se zastavil, neboť Domáňová nejde. Nešla. Stála nad tím (...)

(......)