Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVII.

V srpnu t. r. den před svátkem Nanebevzetí P. Marie očekával slatinský starý mlynář návštěvu. Před třemi dny navečer přišel k němu slatinský kantor Šolta, a všechen rozehřát radostí mu oznámil, že přijede mu syn, z Prahy, nejstarší, ouředník, Václav, a tak že má naháňku, ale největší máma, ta že je zas celá rozpucovaná, že všecko čistí, uklízí, bílí jako před posvícením, no a on že má opravdivou naháňku, že shání celou familii, dcery s dětmi, že to všechno pozval, mladší, jurista, že taky přijel na vagace, a tak že se jemu, Šoltovi, splní, co si už dávno přál, aby se všichni sešli, všechny děti, celá familie, že tedy budou pohromadě a máma že už teď slzí, když na to vzpomene, když s ní o tom hovoří, mši že už on, Šolta, taky vybral, že „hoši“ a „ďoučata“ musí všichni na kůr, to že bude mít nový pan farář radost, až tu slavnou muziku uslyší.

„No, a jak s ním vycházíte,“ vpadl tenkrát mlynář Šoltovi do řeči.

„S farářem Ludvíkem? Tuze dobře, ó to je člověk, no, snad trochu moc šátrný, až moc, v Studnicích prý topil na podzim jiřinami, ač měl hezký deputát, ale jináč –“

„A nebrání vám sem ke mně, k beranoj?“ zeptal se mlynář s úsměškem.

„Bože chraň, no, vždyť je ze školy Havlovického. A tolik se mě na pražského syna vyptával, a těší se, že si s ním promluví.“

„Ale já dřiu.“

„To se ví, proto jsem přiběh’. Jak Václav přijede, budeme tu jako na koni.“

Proto ten den mlynář, už bílý, dobrý sedmdesátník a již na výminku, čekal najisto návštěvu, poněvadž včera večer zaslechl že učitelův pražský syn právě teď večer přijel. Čekal jej až odpoledne, a on s otcem přišel hned ráno, právě když starý mlynář seděl na zahradě na lávce pod jabloní a četl „Historii o protivenstvích církve české“.

Šoltova syna měl v paměti jako mladíka s knírky, v tmavomodrém kabátě, v šedých pantalonech, a on tu teď stanul přisnědlé tváře, černých očí a černých vlasů jako dřív, ale s plnými vousy černými, v tmavém kabátě, v cylindru, vážný, mladý muž, více nežli pětatřicetiletý. Starý mlynář přimkl libostně oči a usmál se, když jej shlédl a když mladý úředník se k němu tak upřímně hlásil. Šolta se jen usmíval a hladil šedé vlasy do zardělých spánků, šťastný synem, šťastný, že má starý mlynář v něm patrné zalíbení.

Ten znovu se usmál a pevněji přimkl víčka, když mladý Šolta, sedaje na pozvání pod jabloň, všiml si staré knihy a když, podívav se na ni, zvolal: „Ó, tu už taky znám, pane otče, a tuze dobře, to není jako tenkrát o korunovaci, pamatujete se, když jste vy o Bílé Hoře a našich mučedlnících věděl víc nežli já, já, studovaný člověk. Teď bych se už v naší historii nedal chytit.“

„Ale Mettrnicha přece nezmožeme, ten porád panuje.“

„Ale jak; jde to s ním s kopce, je to už znát, za hranicemi nemá už tu moc, jakou míval.“

„Ale na nás ji má.“

„Ale zahraniční proud bude silnější. Věřte, něco bude, chystá se na bouřku a té on neodolá.“

Mlynář mávl rukou.

„Jste mladý, doufáte; ale když si vzpomenu – Víte, Šolto,“ obrátil se na učitele, (...)

(......)