Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLVIII.

Roku 1848. Tohoto roku, kdy „zjevena byla mnohých srdcí smýšlení“, stalo se pozdvižení lidstva v různých zemích a také padolských půlpánů, neboť tento rok výše psaný přinesl, po čem toužily duše pokročilé, „ústavu zemskou“ čili konstituci. V Padolí slavně ji uvítali, ač si ji různě předkládali.

Farář Javůrek radostí nehořel; přišlať mu a nepokoje z ní zrovna nevčas, když na farském nádvoří kopal studnu a když bylo tolik práce s úpravou zahrady, obzvláště na městišti staré dřevěné fary, kterouž vrchnost na jeho naléhání odsoudila ke zkáze na podzim loňského roku. Šichtmistr se z ní vystěhoval, najav si byt v domě proti langrovské hospodě. Městiště staré fary na jaře měnili v zahradní záhony a kola a tu do toho ta konstituce. Starý farář ve vyrudlé vlásence se proti ní veřejně neozval; bál se jí, zvláště když jednoho krásného rána března měsíce našli na farském prahu psaní a druhé pak na hřbitově na prahu do sakristie.

V těch psaních hrozili a smáli se, že zádušní les a farská pole přijdou do prodeje, farářovi že nic neostane, ani desátek, ten že přijde za homolku, a že dojde teď na pány a kněze. Proto se starý farář bál a huboval jen doma před pannou Márinkou, že se tou konštitucí pozdvihl pyšný duch lidský, že skrze ni se osmělují takoví odbůjníci –

Ještě líbeznější psaníčko našla panna Netty, neť komisara Tuschla, u okénka, kterým podávala kornoutky šňupavého a balíčky kuřlavého tabáku; druhé přinesl „sejkora“ a třetí našel sám „ikauec“ podhozené na síni. První i druhé i třetí psaníčko slibovalo nic víc a nic méně nežli že jemu, Ondřeji Tuschlovi „rozpářou břich“, teď že je svoboda, teď že jeho vezmou na pračata, že uvidí, měch jeden – Komisar zaklel, až se stavení zatřáslo, před lidmi však o psaníčkách ani nehlesl, neřku-li, aby pátral a pustil hrůzu a vyšetřoval. Jen faráři, když si mu postěžoval, co našli, se přiznal a zároveň pověděl o svém podezření, jež bylo jeho přesvědčením, že to jistě nikdo jiný nepsal nežli Šimůnek z uličky; sic že také myslil na Černého Vacka, ale že přece ne, že je to sice sakrmenský, ale tohle že by přece neudělal.

Mlčel tedy a krotil se; vidělť, jak je všecko zapáleno a že ta konštituce himmelsakrment – Hned jak přišla, lekl se a tušil zlé konce, že je po moci a slávě, a že když musili povolit ministři, když i samého Metternicha vyhnali, že musí také povolit on, komisar. Proklínal konstituci, kterouž zle očernil, když se ho Kocián od branky, konšel, uctivě, s ostýchavým úsměvem ptal, co je ta konštituce.

„Kdyby vás konšel, někdo potkat a uhodit váma do bláta, to je konštitucion –“ definoval zlostně. To bylo hned po jejím prohlášení; ale pak nechal výkladů, když slyšel, jak společnost kulatého stolu, a ta něco v Padolí platila, jak konštituci slavila „u modré hvězdy“, kamž se za Klimšem přestěhovala, jak Marek Teller, felčar, velebil novou svobodu, jak si připíjeli, že Klimeš vzal pušku a střílel na její oslavu na vršku „na farách“ a že těm ranám odpovídala puška dolejšího (...)

(......)